Jak musela jít Maruška kvůli Frantovi na kožní

„Dneska na mě budeš muset být strašně opatrný a hýčkat si mě jako v bavlnce, jako kdybych byla porcelánová panenka,“ varovala mě Maruška, když jsme si telefonicky domlouvali popracovní schůzku v cukrárně.

„Jau!“ Sykla téměř neslyšitelně má krásná plnoštíhlá blonďatá kamarádka, sotva jsme přišli a já se jí gentlemansky pokusil pomoct z kabátu. Poté své citoslovce zopakovala ve chvíli, když usedla do křesílka a chtěla se pohodlně opřít. Zakoulela očima, vrátila se do vzpřímené polohy, takže chvilku připomínala nasvislo postavené školní pravítko, a teprve poté se znovu s nesmírnou opatrností zlehka opřela.

„Cos to proboha vyváděla, můžu ti nějak pomoct?“ Zeptal jsem se a zamyšleně si zamíchal právě přinesenou kávu.

„Jo, můžeš,“ odpověděla mi, „budu ráda, když mě vyslechneš, protože holky v práci by se mi akorát smály.“

„A co se teda stalo?“ Teď už jsem měl oči navrch hlavy.

„Musela jsem na kožní, Honzo, představ si to. Kvůli Frantovi!“

„Cože? Franta? To snad není možný, vždyť já myslel, že tohle by on nikdy neudělal.“

„Ale kdepak, možná jsem to blbě řekla, vždyť ho znáš, on by domů nic takovýho nepřitáhnul,“ Maruška teď pobaveně rozhodila rukama, až se jí z toho neuváženého pohybu kmitl bolestivý výraz ve tváři. Pak pokračovala: „Víš, to je tak, já měla tady pod ramenem zvenku na ruce a taky na zádech mateřská znamínka. Byla tam vždycky, já s nimi nikdy neměla problém, ale Frantovi se nezdála a pořád mě ukecával, ať si je nechám zkontrolovat. Já doteďka odolávala, až jsem se do toho na ruce nešikovně rejpla ve sprcháči, až začalo krvácet, a to víš, že to byla voda na Frantův mlejn. Že si přečetl na netu, jak je to nebezpečné, že si s tím okamžitě musím někam zajít, prostě mi nechtěl dát pokoj. No a já si řekla, dobře, skočím na kožní, doktor mě uklidní, že je to v pohodě, já to vyřídím Frantovi a budu mít od něj pokoj.“

„Prostě ses nechala přemluvit, že jo? To chápu,“ vstoupil jsem Marušce do zpovědi.

Ona toho využila, pomaličku se posilnila několika sousty větrníku a srkla si kávy, aby mě chvíli napínala, a teprve potom navázala: „No jo, Honzo, nechala, jenže to jsem ještě nevěděla, co mě čeká. Ten kožní doktor, takový starý obrýlený pán mě celou prohlídnul, ta znaménka nejdřív zkoumal obrovskou lupou, pak je dokonce vyfotil a přenesl na obrazovku. Jak byla normálně maličká a roztomilá, tak na té obrazovce vypadala dost hnusně, až jsem se jich sama lekla. Načež se ten učený pán rozvážně podrbal ve vousech a prohlásil, že jsou z devětadevadesáti procent neškodná, ale kvůli tomu jednomu procentu by radši chtěla ven. Vyptal se mě na pár věcí ohledně cukrovky, tlaku a tak, řekl, že mu zrovna odpadl další pacient a že jestli chci, tak mi je rovnou řízne. No, to víš, že jsem ve skutečnosti nechtěla, ale odporuj takové kapacitě, která má po stěnách v ordinaci rozvěšenou spoustu diplomů. Tak jsem si připadala celá zblblá a kývla jsem.“

„A bolelo to?“ Zeptal jsem se účastně.

„Bolelo, i když nemělo,“ zamračila se Maruška. „Normální doktor píchne lokální umrtvení, pár minut čeká, až to zabere, a teprve pak se do toho pustí. Jenže tenhle vědátor ne, ten píchnul a řezal hned, no já myslela, že proletím stropem i podlahou zároveň. Ale ani jsem necekla, jen koulela očima a křivila tvář, přece si neudělám ostudu. To jsem statečná, viď?“

„A taky krásná,“ pokusil jsem se odlehčit situaci.

„Kuš už zase! Ale dík,“ proťal Maruščin mráček sluneční paprsek. „Nakonec mi na obou místech udělal dva stehy a prohlásil, že samy vypadnou, že kdyby něco, tak mám hned přijít, jinak na kontrolu až za rok.“

Naznačil jsem takové to nevinné gesto pohlazení po tvářích na dálku, které si člověk může dovolit i vůči dámě, která mu nepatří: „A kdy to vlastně bylo, Maruško?“

„Včera Honzo. Když mi to pak večer přišlo k sobě, já myslela, že nebudu moct vůbec spát. Ještě teď to cítím při každém silnějším dotyku, jak jsi mi pomáhal z kabátu, tak jsi mi na tom místě pod ramenem přejel rukou a já tak sykla, promiň. Proto jsem tě varovala, že jsem dneska porcelánová, ale už se můžu opatrně opřít, koukej... Jau, nemůžu... Prosím tě, objednej mi jako bolestné rakvičku se šlehačkou, sobě taky, abys to tady se mnou vydržel a hlavně mě nelituj, to fakt nesnáším a toho si užiju doma od Franty až, až. Ale teď pojď, změníme téma.“

Následující chvíle jsme se s Maruškou nad rakvičkami se šlehačkou slovně kochali krásnou přírodou právě započatého jara. Vdechovali jsme vůni květin a stromů, poslouchali zurčení potůčků a přeli se o to, který pták dokáže při svých námluvách vyloudit nejpodmanivější trylkování. Maruška úplně roztála, a když jsme se loučili, zlehka se dotkla prstem své maličké pihy krásy, která zdobí její tvář: „Koukej, tohle potěšení mi naštěstí nechal.“

Já ji tentokrát s největší opatrností pomohl zpátky do kabátu se slovy: „Však bych si tě bez ní ani nedokázal představit.“

„No jo, já vím,“ odpověděla mi s lehce káravým podtónem, „ale teď promiň, fakt už musím za tím svým zlatým ustaraným Frantou.“