Pán už ten páreček nebude jíst?

Pamatujete se na automat Koruna, který stával dole na rohu pražského Václavského náměstí? Bylo tam několik pultů s jídlem, výčep a podlouhlé stoly, u nichž se člověk mohl na stojačku rychle a většinou celkem chutně nadlábnout.

Jenomže ona to zas taková poklidná idylka nebyla. Támhle si koupím patnáct deka vlašáku s rohlíkem, šoupnu si to na stůl a o kousek dál si skočím pro desítku... Tak takhle to tedy rozhodně nešlo. Proč? Kvůli santusákům. To byla taková tehdejší obdoba dnešních žebráků, kteří považovali Korunu za svou výkrmnu, nenápadně číhali poblíž stolů, a jakmile spatřili, že si někdo svůj pokrm či nápoj bedlivě nestřeží, přiskočili a prostě mu ho bleskurychle zhltli nebo vyžahli.

Ne všichni santusáci byli natolik ortodoxní, aby si tímhle způsobem sami posloužili z cizího, vyskytovala se mezi nimi i sorta umírněných jedinců. Kdysi v pravěku svého života jsem se v Koruně občas zastavil a vzpomínám, jak jsem se tam s jedním takovým setkal. U jednoho pultu jsem si koupil párek s hořčicí a pečivem, s touto krmí jsem se přemístil k výčepu, nechal si natočit půllitr, načež jsem vyhledal volné místo u stolu za účelem konzumace. Dal jsem si loka piva - dobrý. Pak natěšeně kousnul do párku - špatný. Holt ta uzenina jaksi neměla svůj den, snad byla stará, poněkud připozkažená, čert ví. Prostě jsem z ní do sebe nasoukal jen pár soust, a jinak se musel spokojit s tím ostatním, tedy pivem, pečivem a hořčicí.

„Pán už ten páreček nebude?“ Ozvalo se za mnou. Já se otočil, překvapeně nadskočil a už jsem ho viděl. Drobný připlešlý mužík v ošuntěném kabátě, prostě jeden z umírněných santusáků, který mě už chvíli pozoroval a teď si dodal odvahy.

„Nebude, klidně ho dojezte, ale bacha, je ňákej divnej,“ odpověděl jsem tomu človíčkovi. On jenom zavýskl radostí, očka mu zasvítila jak dva korálky a párek po mně dorazil na dvě skousnutí. A pak, že tehdy neexistovali chudáci, tenhle měl opravdu hlad.

***

Teď uděláme střih a poskočíme o nějakých plus mínus čtyřicet let dál, tedy do současnosti, konkrétně do předvelikonoční škaredé středy. A taky změníme lokál a z Koruny, která už tak jako tak dávno neexistuje, se přesuneme do naší závodní jídelny.

Ten den jsem vyrazil na oběd dřív než mí kolegové, šel jsem sám a dal jsem si přírodní roštěnou s kroketami. S ukořistěnou krmí jsem se posadil ke stolku pro dva a natěšeně se do toho pustil. Jakkoli nám tam většinou dobře vaří, tak tentokrát se jaksi maličko nezadařilo, roštěnka byla jako houžev a mé zuby měly co dělat, aby si s ní dokázaly poradit. Inu, budiž, může se stát. Nu a krokety? Krokety byly prostě kroketami, ty byly v pohodě, ani připálené, ani nedodělané, s těmi se toho moc vymyslet nedá. Jedinou jejich zvláštností bylo snad to, že pokrývaly většinu mého talíře, bylo ji zkrátka strašně moc.

Nu a já bojoval, roštěnku s vypětím kousacích sil přepral a nad kroketami spekuloval, že je holt asi všechny nedám.

„Dobrý den, můžu si k vám přisednout?“ Ozval se nade mnou ženský hlas, já pozvedl oči, usmál se, přikývnul, pozdravil a popřál dobrou chuť. Naproti mně usedla dáma, kterou znám jen od vidění a která mi trochu připomíná Marušku. Akorát, že tahle byla o něco menší než moje cukrárenská společnice, měla kratší vlasy a světlejší oči. Ale zato byla ještě víc baculatá, že kdybych ty dvě postavil vedle sebe, oble plnoštíhlá Maruška by vedle ní vypadala poněkud anorekticky. Ale budiž, má nová spolustolovnice uměla svá kila nosit s noblesou a v oranžové blůzce s černou sukní ji to opravdu seklo, holt parádní ženská, jak má být.

Oranžová dáma usedla, dychtivě očima zkontrolovala svou porci roštěné s kroketami, krátce střelila pohledem do mého talíře a u vědomí, že už dojídám, mi místo dobré chuti popřála dobrého zažití.

„Děkuji,“ odpověděl jsem, odložil příbor k asi pěti kroketám, které jsem nedojedl a chystal se sáhnout po ubrousku.

„Můžu se vás na něco zeptat?“ Ozvala se znovu oranžová.

„Jasně,“ odpověděl jsem sice s úsměvem, ale s lehkou obavou, že bude chtít zrovna při jídle něco pracovního.

„Vy už ty kroketky nebudete?“ Vyřkla svou otázku.

„Ne...e.“

„A mohl byste mi je dát, prosím?“

Inu, překvapení v mých očích by se v tu chvíli dalo krájet. Leč podařilo se mi zachovat dekórum, zlehka jsem přikývnul, pomohl dámě s transportem zbytku své porce na její talíř a byl rád, že to jídlo nepřijde nazmar. Nicméně položil jsem si otázku, po kom jsem se kdy odvážil dojíždět jídlo, do kterého původní jedlík celý čas dýchal, rejdil v něm mnohokrát olíznutým a snad i oslintaným příborem, občas si nad ním odkašlal nebo se dokonce vysmrkal. Po dětech ano, po vnoučatech též. Po své vlastní manželce samozřejmě. Snad dokonce v přeneseném smyslu slova občas i po našich kočkách, to když mi něco šlohly z talíře a já si toho nevšimnul. Ale po cizím chlápkovi, kterého znám jen letmo od vidění a který může být bůhvíjak prolezlý nemocemi od slintavky s kulhavkou až někam po ošklivé choroby, o nichž se mezi slušnými lidmi nemluví? Tak to teda promiňte, po takovém bych proviant nedojížděl ani náhodou, natož byl-li bych ženou.

Nevím proč, ale, ať mi ta ctěná odvážná okulibá dáma promine, naše dojídací scénka v závodní jídelně mi připomněla onu příhodu z Koruny s vyhladovělým človíčkem, který si mi řekl o párek. Víte, ono se říká, že na škaredou středu by se člověk neměl škaredit, aby mu to škaredení nezmrzlo ve tváři a on se pak nemusel mračit po celý rok až do příštích Velikonoc.

Zvedl jsem se tedy od stolu, možná se i maličko uklonil, na oranžovou dámu jsem se zaširoka usmál, popřál jí dobrou chuť, pěkné Velikonoce a chystal jsem se odejít. Ještě jednou jsem se po ní ohlédnul a spatřil, jak se s výrazem největšího potěšené láduje poněkud tvrdou roštěnkou a k tomu dozlatova opečenou kroketou. Možná právě jednou z těch maličko oslintaných ode mě. A v duchu jsem si řekl: „Holka zlatá, ty krom apetitu máš teda kuráž. Tebe si musím zapamatovat, a až tě tady v jídelně zas někdy potkám, odtrhnu si snad od vlastních úst a zase se s tebou rozdělím o svou porci.“