Mají mít staří lidé přednost?

Ráno jsem vstala levou nohou. Začalo to už předchozí večer, vnučka mi říkala do telefonu, že tam u nich přepadl nějaký mladý mizera staříka, který sotva chodil. Okradl ho a srazil na zem, až si ten pán pohmoždil ruku a odřel tvář.

Tak to víte, že mi tahle zpráva nepřidala na náladě. Dlouho jsem nemohla usnout, pořád se mi to honilo hlavou a vybavovala jsem si případy, v nichž figurovali samí zlí, nevšímaví a sobečtí mladí lidé. Přitom normálně proti nim nic nemám, ale násilí na bezbranném člověku mě dokázalo pokaždé úplně rozhodit.

Usnula jsem až pozdě po půlnoci, spala neklidně, pořád jsem se budila, a když jsem ráno vstávala, zas mě chytla ta moje bolavá záda. S bídou jsem se vyštrachala z postele, při každém pohybu sykala bolestí, ale nebylo zbytí, musela jsem vyrazit. Slíbila jsem vnučce, že jí přijedu pomoct s malým Jiříčkem, když jí dnes přijdou řemeslníci opravit vodu v koupelně.

Vzala jsem si ibalgin a nějak se došourala na tramvaj. Na zastávce bylo plno lidí, asi to dlouho nejelo. Stála jsem celá zkřivená bolestí a trochu se třásla, už aby ten prášek konečně zabral. Vedle mě se pošťuchovali dva kluci tak patnáct, šestnáct, blbli a párkrát do mě málem vrazili. Připadalo mi, jakoby mě snad úmyslně provokovali, naštvalo mě to a zas se mi vrátily večerní myšlenky na zkaženou mládež.

Tramvaj konečně přijela, byla dost zaplněná, ale měla jsem kliku, dveře se otevřely akorát přede mnou. Uvnitř jsem zahlídla jedno volné místo a doufala, že se k němu dostanu dřív, než ho někdo obsadí. Snažila jsem se tam doštrachat, aniž bych přitom vrážela do ostatních lidí, a to mě zdrželo, takže kolem mě profrčel jeden z těch dvou mladíků, co prve blbli venku.

„Starý maj přednost, vole!“ Křiknul na něj ten druhý a dal mu herdu do zad.

„Nekecej a makej za mnou,“ ohlídnul se za ním ten prví. Kluci všechny předběhli, prodrali se k tomu volnému místu, jeden se na něm uvelebil a druhý se postavil nad něj.

Kdybych mohla vraždit pohledem, mladíci by snad byli na místě mrtví. Byla jsem na ně naštvaná, tlačila se k nim a chtěla jsem jim aspoň pořádně vynadat. Už, už jsem byla u nich, skoro jsem otvírala pusu s jedovatou větou, když v tom se kluci na mě otočili. „Tak vy snad ještě ke všemu budete drzí?“ Prolítlo mi hlavou. Ale než jsem stačila cokoli říct, ten sedící vyskočil, oba se obřadně uklonili, udělali uličku a pokynuli mi rukou: „Tohle místo mi tady držíme pro vás, paní.“

No, co vám mám povídat, já málem upadla. Ne od bolavých zad, ale překvapením, byla jsem z těch dvou fakt šokovaná. Zmohla jsem se akorát vykoktat: „Dě, děkuju, mladí pánové,“ ale oni už to asi ani nestačili zaslechnout. Byli dávno o kus dál a bučivými hlasy puberťáků se dohadovali, jak se vyhnout písemce z matyky.

K vnučce jsem dorazila jako vyměněná, Prášek konečně zabral, záda se rozhýbala, už tolik nebolela a ti dva mládenci z tramvaje mi dokázali spravit náladu. Vnučce jsem nabídla, že vezmu malého do ZOO, Jiříček je takové moje zlatíčko a potěšení. Strávili jsme tam spolu několik příjemných hodin. Jak je ještě maličký, tak se trochu bál šelem, ale nejvíc si to užil u opic a u slonů. Když jsme se vraceli zpátky, dělal ze své dětské ručky chobot a snažil se troubit jako ti tlustokožci. U vnučky už bylo hotovo, řemeslníci byli dávno pryč a ona už po nich stačila uklidit. Dali jsme rychlé kafe a já se vypravila zpátky domů.

Těm dvěma mladíkům z ranní tramvaje asi akorát skončila škola a já na ně cestou zpátky narazila znovu. Písemce z matyky se zřejmě nevyhnuli, špekulovali, že snad nedostanou pětku, když se teď blíží rodičák. Měla jsem chuť jim ještě jednou poděkovat a něco jim říct. Ale co? Mám jim vykládat, jak jsem byla večer naštvaná na všechny mladý, jak jsem kvůli tomu nemohla usnout, až mě rozbolela záda, ale že oni dva jsou výjimkou? Takovou blbost jim přece nemůže vykládat, tak jsem se na ně aspoň usmála. Jenomže oni si toho ani nevšimli, neměli na to totiž čas, protože zase rozehráli tu svou hru s blbnutím a pošťuchováním, volným místem, uličkou a pokynutím. Tentokrát ji ale sehráli pro jinou paní a svou větu: „starý maj přednost,“ lehce pozměnili na: „těhotný maj přednost. Vole!“

Když mi vnučka znovu zavolala, byl už skoro večer. Říkala, že ve vedlejším vchodu se strhnul poprask. Našli tam toho mladého lupiče, který předchozího dne okradl staříka, co sotva chodil. Za lup si sehnal fet, zřídil se ve sklepě, někdo ho tam objevil, starý pán ho poznal a rovnou ho nechali odvézt. Přišlo mi ho líto, takový mladý člověk a už si to dokázal v životě tak podělat.

Před spaním jsem si položila otázku, jestli my, příslušníci nejstarší generace, nejsme vůči těm dnešním mladým až moc kritičtí. Vždyť jsme kdysi bývali taky takoví a ti tehdy starší to s námi neměli vždycky jednoduché. Pak jsem si postavila vedle sebe toho feťáka a ty dva kluky z tramvaje, a došla mi jedna věc. Uvědomila jsem si, že to totiž není ani tak o věku, jako o lidech, o jednotlivcích. Nebudu zapírat, usínalo se mi o hodně líp než předchozí den.