„Konečně jsem tě našla, odteďka jsi můj a já tvá. Budu se o tebe starat, abys už nikdy nestrádal, zahrnu tě svou láskou a péčí. Přitom ti nechám tolik svobody, kolik si budeš přát a budu šťastná z každé chvíle strávené s tebou.“
V sobotu 28. května proběhla v pražských starých Stodůlkách další umísťovací výstava koček bez domova, kterou pořádalo sdružení Srdcem pro kočky. V tomto článku bych se rád zaměřil zejména na ty krásné a vzácné chvilky štěstí, kvůli nimž se vlastně tyto akce pořádají. Na okamžiky, kdy si lidé přebírají vyhlédnuté kočičí dámy a kocouří gentlemany, a odnášejí si je do svých domovů.
Na výstavu jsem přišel jen chvíli po jejím zahájení a hned před vchodem jsem narazil na Zuzanku. S tou jsme se před časem setkali ve Vrbičanech v útulku pořádající organizace, odkud je i její první obrázek. Zuzanka se tehdy snažila dávat jasně najevo, že tam tomu všemu vlastně šéfuje. Nyní se stěhuje ke svému novému dvounohému personálu a ve Vrbičanech si holt budou muset najít nějaké jiné vrchní velení.
Ne všechny číči byly na rozdíl od dvounožců ochotné v okamžiku předávání zapózovat před objektivem. Příkladem budiž dvouletý černý kocourek Rony ze Sdružení na ochranu zvířat v krajní nouzi. Ten se už nemohl dočkat svého nového bydlení u paní Lenky a jejích dvou koček, které mu budou dělat společnost.
Mourovatý Joshka a černobílá Klaudie, byvší až doteď v dočasné péči lidiček z útulku Podbrdsko, se rozhodli trochu jinak. Na paní Renátě si vyžádali klidné a nikým nerušené cestování v zakrytých přepravkách.
Zhruba tříletá Popelka z mělnického útulku se svým novým majitelem, panem Josefem. Ono to označení „majitel“ není tak docela správné, předání kočky je dost velký obřad. Číča je nejprve na jeden rok svěřena do pěstounské péče, což jednak znamená, že když se něco nepovede, může být vrácena zpět do útulku. A za druhé, což je z pohledu koček asi ještě důležitější, lidé z útulků po tuto dobu kontrolují, jak se kočka ve svém novém domově má a zda je o ni řádně postaráno. Teprve po roce přechází číča či kočičák do plnohodnotné adopce.
Kočičí lidé jsou milí a vstřícní. Nejenže se pečlivě starají o své svěřence, ale na každé akci dokáží vytvořit pohodové a příjemné prostředí. Toto je záběr z přilehlé malé místnosti, takového zázemí, kde si mohli odpočinou buď oni sami nebo například děti návštěvníků.
Nyní uvedu e-mail, který jsem dostal od paní Kacálkové ze sdružení Srdcem pro kočky a v němž je kratičké zhodnocení výstavy:
"Vážení a milí kočičí přátelé, 3. Májová výstava opuštěných koček bez domova byla prima. Výstavy se zúčastnilo 9 útulků nejen z Prahy a Středočeského kraje, nabízeno k umístění bylo 38 kočiček, z nichž 18 našlo nový domov. Výstavu přišlo navštívit 280 platících návštěvníků. Další akce, kterou budeme pořádat, bude dvoudenní a nese název Svatováclavská výstava, podrobnosti se včas dozvíte. Děkujeme všem milým dárcům, dobrovolníkům, zúčastněným útulkům, zkrátka všem, kdo přiložili jakýmkoli způsobem ruku k dílu. Děkujeme mediálním partnerům, kteří nám výstavu propagovali. Všichni zasloužíte srdečné poděkování za podporu a pomoc kočičkám z útulků."
A ještě přikládán seznam zúčastněných útulků:
Srdcem pro kočkyKočičí domov SluníčkoŠance pro kočkuÚtulek MělníkSdružení na ochranu zvířat v krajní nouziDepozitum Jitky Pospíšilové (Jitka Pospíšilová, jittulina@email.cz, 730 515 253)
Tlapky MochovDevět ŽivotůKočičí azylPodbrdskoChlupáči v nouzi
Téměř padesátiprocentní úspěšnost je vskutku krásná a též já připojuji velké poděkování všem, jimž nejsou kočičí osudy lhostejné. Nicméně neměli bychom zapomenout ani na tu druhou polovinu koček a kocourů, kterým se zatím nepodařilo nalézt nový domov a zůstávají v péči lidiček z útulků. Kromě Dášenky a Reggie z kočičího domova Sluníčko na následujících dvou obrázcích se to bohužel stále týká i Macka od paní Pospíšilové.
Nicméně nejen v pohádkách platí „konec dobrý, všechno dobré,“ a tak bych na závěr rád uvedl takový malý příběh, kterého jsem byl svědkem. Dal by se nazvat Láska na první pohled, a jeho aktéry jsou šestiletý kocourek Tom a paní Magdalena.
„Tak strašně moc bych si přál dostat se tady z té klece a být si s někým blízký. Najde se někdo, kdo by mě opravdu chtěl?“
„Tom. To je on, tebe musím mít. Konečně jsem tě našla, odteďka jsi můj a já tvá. Budu se o tebe starat, abys už nikdy nestrádal, zahrnu tě svou láskou a péčí. Přitom ti nechám tolik svobody, kolik si budeš přát a budu šťastná z každé chvíle strávené s tebou.“
Ještě chvilka nezbytného papírování.
První pohledy z očí do očí.
„A teď už jedeme konečně domů, abychom mohli být stále spolu.“
