Statisíce Ukrajinců nalézají při útěku před ruskou agresí svůj dočasný, případně i trvalý domov v naší republice. Nechci psát o tom, zda se nám to líbí či nelíbí, případně co nás to stojí nebo co nám to přináší.
Těch lidiček je tolik, že většina z nás se s nimi setkává každý den a občas můžeme být i svědky různých humorných situací. Opravdu humorných? Může být něco legračního v souvislosti s lidmi, kteří sem přišli, aby si zachránili život, přičemž jejich blízcí mnohdy toto štěstí neměli? Nu, asi jde o úhel pohledu, to už ať si posoudí každý sám.
Některým čtenářům je o mně známo, že každodenně dojíždím za prací z nedalekého okolí Prahy do centra metropole a že k této cestě využívám veřejnou dopravu, krom metra i příměstské autobusy. A zřejmě většině lidí je známo, že v posledních desetiletích olemovaly naše velká města nejrůznější nevzhledné skladové a výrobní plechové haly, což se pochopitelně nevyhnulo ani metropoli. Nu a v těchto halách pracuje spousta Ukrajinců, tedy zejména Ukrajinek, jímž pravidelně končívá noční směna právě v čase, když tamtudy ráno projíždím.
Dlužno podotknout, že z hlediska příměstské dopravy se v současné době dělí Ukrajinci na tři kategorie. Za A na ty, kteří tu byli už dřív, než ruský agresor zaútočil svými vojsky na jejich zemi, tito lidé platí stejné jízdné jako my domácí. Za B na ty, kteří se prokáží příslušným razítkem o poskytnutí dočasné ochrany, starším než pět dní. Ti platí za mimopražskou část cesty taxu jako my, zbytek na území Prahy mají (zatím) zadarmo. Nu a za C na ty, jejichž razítko není starší než oněch pět dní, ti to mají zadarmo celé.
Docela bordel, co? Snad jsem to napsal správně a řeknu vám, že být autobusákem, šla by mi z toho hlava kolem. Podívejme se tedy, jak to každého rána na takové zastávce poblíž oněch ošklivých skladových a výrobních hal probíhá. Už při příjezdu řidič protočí panenky, protože spatří menší dav, čítající patnáct až dvacet přepravy chtivých lidí. Pospíchá, neb už tak má zpoždění, očekává, že zástup pravidel ne přesně znalých cizinců ho zdrží a přitom dobře ví, že každá minuta navíc znamená ucpanější silnici a tím poté kratší přestávku na konečné.
Nicméně k řidičovu a nás všech příjemnému překvapení probíhá nástup nových pasažérů zpočátku celkem plynule. Někdo si pípne lítačkou u strojku, jiný ukáže papírovou legitku, další pak cestovní pas, a k tomu všemu občas kdosi zaplatí či doplatí drobnými, větší bankovka je výjimkou.
Leč pozor, čtvrtá od konce se objeví ukrajinská paní Bezvýrazná. Drobná osůbka nenápadného vzhledu nejprve prohlásí, že chce jet na Černý Most (pražská konečná), poté zaplatí plnou taxu, převezme od řidiče lístek, a pak než aby šla dál do vozu, překvapivě stojí na místě a čeká. A stále stojí a čeká. Po dlouze se vlekoucích vteřinách se paní Bezvýrazná konečně osmělí a ustaraně špitne: „Vy chočetě i můj pasport?“ Načež ji v tu chvíli ještě trpělivý řidič odmávne sdělením, že jízdné mu bohatě stačí a nic víc od ní nepotřebuje. Jen zlehka nechápavě zakroutí hlavou, neb s touhle paní se mu to stalo už několikátý den za sebou.
Předposlední nastupující pasažér přinese řidičovi drobnou úlevu, neb je to Čech jak poleno, vykazující pouze jistou dávku únavy po noční šichtě, splete se a dožaduje se jízdenky do stanice, ve které právě stojíme. Nicméně se stačí opravit dřív, než řidič na jeho podivnou prosbu zareaguje, a prohlásí: „No jo, dyť je ráno, dejte mi to na Čerňák.“
Venku tedy zbývá poslední osoba a všichni včetně autobusáka se zaradují, že se konečně pojede dál a celkové zpoždění nebude tak hrozné. Jenomže to by tou poslední čekající osobou nesměla být ukrajinská paní Výrazná.
„Černý Most!“ Přikáže Výrazná řidičovi, a výhružně mu zamává před obličejem cestovním pasem, držícím v ruce, ozdobené tmavorudě nalakovanými nehty, dlouhými jako týden před výplatou.
„Čtrnáct korun!“ Zasmečuje řidič zpátky, aniž by se do jejího pasu podíval.
„Čomu čotyrnáct korun?“ Přidupne si Výrazná a tmavorudý nehet zabodne do razítka ve svém pase.
Načež řidič, pozbyvší dílu své trpělivosti, se jí snaží vysvětlit, že pro příměstskou jízdu jí to razítko už dávno neplatí, zdůrazní, že už jí to opakuje snad podesáté a nakonec se zeptá: „Rozumíte mi?“
Jakkoli je paní Výrazná výrazná, řidič je pro ni přece jen autorita, kterou musí respektovat. Ještě to zkusí naposled, zatváří se zkroušeně, že jako nemá peníze, ale když ani to jí není nic platné, začne se za účelem nalezení peněženky sáhodlouze přehrabovat v objemné kabelce. Jak minuty ubíhají, napřed jí z kabelky vypadne taštička se šminkami, pak dvě krabičky cigaret a teprve poté se objeví peněženka. Z ní paní Výrazná vytáhne pětistovku a se skřípěním zubů, ukrytých za rty, namalovanými stejnou barvou jako nehty, ji podá řidiči.
„Hlavně, že má na cigára,“ uleví si řidič poté, co se konečně zbavil Výrazné a odjíždí ze zastávky s vědomím, že na té příští ho čeká to samé v bledě modrém a že na nějakou pauzu na konečné může definitivně zapomenout.
„Srandičky, srandičky,“ pomyslí si teď možná někteří z vás a budou mi mít za zlé, že si dělám legraci z vážných věcí a že se snažím nasazovat psí hlavu na lidi, kteří k nám utekli před hrůzami války. Nicméně mám za to, že Ukrajinci jsou nám svou mentalitou celkem blízcí a že podobně jako u nás se i mezi nimi vedle většiny poctivých lidí najde pár „výrazných“ vykuků a vedle spousty úplně normálních pár „bezvýrazných“ bázlivců. A pokud jde o tu legraci, možná vám to přijde jako klišé, ale ta stařičká ohraná věta, že s úsměvem jde všechno snáz, je zaplaťpánbůh pravdivá i dnes.
