Tom

„Jarko, promiň, ale nemůžu se tě na to nezeptat.“ Maruška zkoumavě pohlédla na svou dávnou kamarádku. „Vždycky jsi bývala pro každou srandu, a teď vypadáš jako delegace z Bubákova. Co se děje, můžu ti nějak pomoct?“

„Na to, že si mě Karel půl roku v ložnici ani nevšimnul, jsem si už pomalu zvykla.“ Jarka krátce usrkla z šálku s vonícím kafem. „Jenomže kdyby šlo jen o tu postel, on si nevšímá už vůbec ničeho. Pamatuješ, jak byl šťastný za volantem toho svého autobusu? Sice jsem to jako ženská nikdy moc nechápala, ale on vždycky říkal, že vozit lidi ho prostě baví a nedokázal si připustit, že někdy skončí. Už toho mohl dávno nechat a jít do penze, ale kdepak, ani pomyslet. A doma? Byt, to byl jeho rajón, však si vzpomeň, co všechno dokázal vyrobit a opravit.“

Marušce se při Jarčiných slovech vybavil před očima drobný zavalitý mužík s věčným úsměvem, kterého měla vždy ráda. Často ho po Jarčině boku vídala s jeho bráchou Mirkem, na vlas stejným dvojčetem, starým mládencem. Ti dva jí občas připravili horkou chvilku, jeden se k ní přihrnul a pěkně natěsno ji k sobě přivinul. „Nech toho, Karle nebo to řeknu Jarce,“ odbyla ho s hraným pokáráním, aby si vzápětí vyslechla: „Ale já můžu, Maruško, já jsem Mirek, ten svobodný.“ To už se objevila i Jarka se skutečným Karlem a hned se všichni měli čemu pořádně zasmát. Jenže před nedávnem Mirek náhle zemřel a Karlovi jako by odešlo jeho druhé já.

„Teď v listopadu to už bude půl roku, co Mirek odešel a já doufala, že ten můj začne znovu žít,“ pokračovala Jarka ve vyprávění. „Jenomže on se čím dál, tím víc uzavírá sám do sebe. Autobus pověsil na hřebík, doma vše zbylo prakticky na mě, on jenom věčně sedí před televizí a ani ji nevnímá. Bicykl nevytáhl, už ani nepamatuju a když ho chci nějak zaměstnat, pokaždé jenom zabručí, že to někdy udělá a pak na to zapomene. Zhubnul a najednou jakoby zestárnul o dvacet let.“ Jarka na chvilku zmlkla, pak se k Marušce naklonila blíž a v jejích čích se zaleskl strach, „víš, má milá, já se o něj bojím. Odpust mi, že ti tu vylívám srdce, potřebovala jsem to dostat ze sebe ven.“

„Počkej, možná mě něco napadá,“ Maruška se znovu zvolna napila stydnoucí kávy, „stejné trápení jsem před pár léty měla se svou maminkou. Nedokázala se vzpamatovat z tátovy smrti a já si už myslela, že to zabalila, jak mi chřadla před očima. Když už jsem nevěděla jak dál, objevil se najednou Ben, jako by ho nám poslal sám osud. Byl to takový pes chudák, někdo ho asi vyhodil a on se k nám přitoulal. Já najednou viděla, jak se o něj maminka začala starat, ujala se ho a zas měla pro koho žít. Víš, říkala jsem si, že zvířetem člověka nenahradíš a bála se, že jí to časem omrzí. A vidíš, maminka úplně rozkvetla, ten pes jakoby ji vlil novou krev do žil a dodnes jsou z nich největší přátelé.“ Poté Maruška ztišila hlas, „je mi jasné, že to není univerzální řešení a vlastně ani pořádně nevím, jaký má tvůj Karel vztah ke psům, ale napadlo mě, že bych ti to měla říct.“

***

„Nechceš se u nás stavit cestou z práce?“ Zima se překulila do druhé poloviny a toho únorového odpoledne se Marušce rozvrněl telefon. Od podzimního rozhovoru se s Jarkou neslyšela, a když teď zaslechla její naléhavý hlas, bodlo ji u srdce. „Já husa, proč jsem se jí už dávno sama neozvala a nezeptala se, co Karel?“ Položila si v duchu vyčítavou otázku a Jarce slíbila, že tak za hodinku dorazí.

„Honem pojď dál, musím ti něco ukázat,“ Jarka ji vtáhla do kuchyně a postavila na kávu. Marušce se málem zastavilo srdce. Její kamarádka byla celá pobledlá s kruhy pod očima, jakoby nespala několik nocí. V kuchyni to vypadalo nějak divně, všechny květiny byly pryč, zbyl jenom jeden polámaný papyrus. Uprostřed smutně stál prázdný stůl, na kterém se dřív vyjímala stařičká porcelánová slánka. I ostatní ozdoby zmizely. „Karel je po smrti,“ napadlo ji a najednou nevěděla, co říct. Vytrhl ji až Jarčin zvonivý hlas.

„Tomé, Tomíku, pojď se ukázat... Tomé, vem s sebou svého tátu...“ Chvíli se nic nedělo, z pokoje se ozývalo jen podivné štrachání. Pak se najednou otevřely dveře a v nich se objevil Karel. Byl pohublý, stopy těžkého období na něm byly dosud patrné, ale usmíval se. A na ramenou mu seděl obrovský bílý kocour, kterému k dokonalosti chyběla jen půlka ocasu.

„Maruško, koukej, kluk nám už dávno vyrostl, tak jsme si museli pořídit nového,“ přivítal ji zvesela Karel. Pak zvážněl, „víš, vlastně ho máme tvou zásluhou. A možná díky němu jsem tu ještě i já. Jak se ta moje tehdy vrátila z vašeho sezení, vzala si mě pěkně do parády a mně konečně došlo, že musím začít znovu žít.“ Tom seskočil na zem, opatrně Marušku očuchal, trhnul tlapkou a jedním mocným skokem se vznesl na stůl.

„Radši si to kafe podrž, víš, on ještě trochu neposlouchá,“ začala omluvně Jarka. „Ale má na to svým způsobem právo. Přinesli jsme si ho z útulku, byl tam jenom pár dní a dostal se tam v příšerně zbědovaném stavu, ani nám ho nechtěli dát. Ale Karel je přemluvil, prý mu vyčetl z očí, že strašně touží k nám. A dal ho dohromady, jen se podívej.“

Marušce se ulevilo, dopila kávu a pomalu se chystala k odchodu, Tom se od ní nechal milostivě pohladit, krátce zapředl a zmizel ve vedlejší místnosti. Karel se s omluvou vydal za ním, prý tam spolu mají něco rozdělané.

„Tys mi teda dala, holka, ten telefon a navíc jak to vypadáš? Snad nedržíš nějakou příšernou dietu?“ Maruška si na závěr neodpustila trochu rejpnout. „Ale, prosím tě, kdepak dietu, co myslíš, na to já přece nejsem,“ uklidňovala ji Jarka. „To víš, Tomík po nocích trochu zlobí, ale to se časem poddá.“ A pak jí zajiskřilo v očích, „jak jsem ti tehdy říkala, že Karel zestárl o dvacet let a už o mě nemá zájem, tak teď pro změnu omládl nejmíň o třicet.“