V dobách minulého režimu nastávalo v naší domácnosti s prvními tóny znělky večerních zpráv televizní ticho. Kouknout na Večerníček a počasí, takové pohádky pro děti a pro dospělé, a pak už cvak, honem to celé vypnout.
Nikdy jsme nepatřili do skupiny televizních maniaků, kteří tu bednu nevypnou od rána do večera. Nakonec ono taky nebylo na všech našich dvou programech moc na co koukat. Tedy až na výjimky.
Zprávy, myslím, že se jim tehdy říkalo Televizní noviny, jsme pravidelně bojkotovali. Na přehlídku úspěchů všudypřítomné vládnoucí komunistické strany jsme prostě neměli chuť ani žaludek. Po zprávách se bedýnka občas zase zapnula, třeba na nějaký ten seriál, dnes už klasickou a zlidovělou komedii, případně inscenaci od bratrů Slováků.
Své asi největší slávy si náš televizní přístroj za doby temna užíval při hokejových mistrovství světa a dalších sportovních přenosech, u kterých fandil celý národ. Ale jinak byla ta bedýnka přikrytá dečkou a sloužila spíš jako dekorativní předmět.
S příchodem revoluce nadešla našemu televiznímu přístroji doba hodů vpravdě lukulských. Konečně se dočkal pozornosti i v době zpráv či různých debat a komentářů. Záhy dokonce přibyl i třetí program a my najednou nevěděli, nač koukat dřív. Jestli na politiku, která najednou začala být tak nějak lidská. Nebo na filmy, jež po dlouhá léta nuceně odpočívaly v trezoru pod zámkem komunistické cenzury.
„Sametka“ přinesla mnoho svobod, najednou jsme mohli dělat věci, o kterých se nám dřív ani nesnilo a kupovat zboží, které bylo předtím určeno pouze vyvoleným. Jenomže rozvířené vody porevoluční doby se zvolna uklidnily a na jejich hladině se ukázala pravda holá. Že totiž ne všechny věci jsou tak růžové, jak jsme si je zpočátku malovali.
A u nás doma nastalo něco, co by se dalo nazvat televizním paradoxem. S narůstajícím počtem stanic se začala zkracovat doba zapnutí naší kouzelné bedýnky. Pokud jde o zprávy, zůstali jsme věrni ČT. Nechtělo se nám koukat na permanentní černou kroniku, přerušovanou reklamami a upoutávkami na další pořady.
Dnes už jsme se vrátili prakticky jen k tomu počasí, nějaké té podvečerní soutěži, přijdeme-li domů včas, sportu a tu a tam filmu či něčemu podobnému. A zprávy? Staly se pouhou kulisou, u kterých si člověk může po celém dni na chvilku zdřímnout nebo třeba opravit ucpaný kuchyňský odpad.
Minulý týden jsem u Událostí párkrát nedřímal, ani ten odpad nečistil, a tak jsem tu bednu omylem nějak víc sledoval. A najednou jsem měl takový divný retro dojem, jako by se vrátil čas jedné politické strany. Úvodní minimálně čtvrthodinová reportáž už však nepatřila KSČ, její úlohu s radostí převzala ČSSD. Vše bylo probíráno tak detailně a z pohledů několika představitelů této partaje, že chyběly už jenom informace, jak se který potentát vyspal, případně zda mu správně funguje trávení.
Ale abych nebyl nespravedlivý, máme přece pluralitní systém, a tak došlo i na názory ostatních parlamentních stran. Každá z nich dostala zasloužený a spravedlivý prostor několika vteřin.
Teprve po skončení obsáhlé reportáže o naší skvělé a jedinečné oranžové vládnoucí straně se skomírajícími preferencemi, přišly na řadu další zprávy. Přesněji řečeno ty, na které bez ohledu na jejich důležitost vůbec zbyl čas.
A tak se jako koncesionářský poplatník ptám, jak je to možné a co je toho příčinou? To přece nemůže být samo sebou. Že by neprofesionalita redaktorů? Dost pochybuji, aspoň u některých. Možná spíš diletantství ze strany vedení. Nebo nějaké tlaky zvenčí? A co na to říká Rada České televize, orgán živený z našich daní? Není nakonec na čase to naše slavné zpravodajství ČT taky pročistit podobně jako ten ucpaný kuchyňský odpad?
Vidím to celkem jasně. Ať mi milá ČT promine, ale nejspíš se vrátím ke svým dávným zvyklostem a s úvodní znělkou Událostí začnu zas televizi vypínat.
Anebo seženu nějaký stařičký televizní přijímač, ze kterého vykuchám obrazovku a ostatní součástky. Prázdnou bedýnku vystelu měkkým polštářem a nechám v ní odpočívat naše dvě kočky. Hned bude panečku na co koukat.
