Té noci ho přepadly zoufalé myšlenky. Jeho život už nemá cenu, je na všech závislý. Snad aby to radši sám celé skončil.
„Vysadím antikoncepci a na tom dítěti začneme pracovat na dovolené.“ Láďovi se rozzářily oči a jemně pohladil Evku po vlasech. Byl šťastný. V poslední době se jim začalo dařit. Nedávno získal pozici konstruktéra a dobře se zapracoval. Z Evky udělali týmařku a hned to bylo znát. Takhle tu hypotéku hravě zvládnou a konečně si splní svůj sen, pořídí si potomka.
„Vidíš, támhletu mladou?“ Otočil se Láďa ke své ženě. „Už zase běží pryč. Tohle bych si fakt nedovolil, nechávat takového malého caparta bez dozoru.“ To příjemné místo na malé chorvatské pláži plné útesů si vybrali hned první den, chodilo tam jen pár lidí. Mezi nimi maminka s malou holčičkou, která toho dne už asi potřetí někam zmizela a nechala dcerku samotnou. „Nechápu,“ zamračila se Evka. „Jestli jí není dobře, proč neodejdou? Nebo proč si neřekne, abychom jí tu malou pár minut pohlídali? Stejně ti povím, že jsem pokaždé dost nervózní, než se vrátí.“
Malá si vylezla na velký špičatý kámen, postavila se a začala se zvědavě rozhlížet. Otočila se, uklouzla jí nožka a už letěla dolů do vody. Spadla do hloubky do štěrbiny mezi dva skryté útesy a nemohla se vyprostit ven. Láďa vyskočil, vrhl se za ní, šikovně ji vytáhl, ale jak přelézal ten velký špičatý kámen se zmítající se holčičkou v náručí, ztratil rovnováhu. Jeho i malou vytáhli dva mladíci, kteří se rozběhli pár vteřin za ním. Holčička byla v pořádku, ale s Láďou to dopadlo hůř. Jak ji držel nad sebou, nedokázal regulovat svůj pád a zády zprudka narazil na tvrdý výběžek dalšího útesu. Na chvilku přišel o vědomí, probrala ho až ostrá bolest a on si s hrůzou si uvědomil, že necítí nohy. Nedokázal pohnout ani palcem.
***
Záchranná akce, operace v chorvatské nemocnici, naštěstí byl po ruce skvělý odborník. Poté fixace a transport domů, ještěže měli sjednané dobré pojištění. Lékařský verdikt byl však nekompromisní. Zlomenina dvou bederních obratlů a porušená mícha.
Špitál a chmurné myšlenky. Jediné, čeho se po čase a po dlouhém cvičení podařilo dosáhnout, byla slaboučká citlivost nohou na dotek. Ale rozpohybovat je Láďa už nedokázal. Po návratu domů přibylo Evce druhé zaměstnání. Vykonávala ho s láskou a péčí, „spolu to přece zvládnem,“ se jí stalo mottem, o němž přesvědčovala sebe i svého drahého.
Invalidní vozík, přizpůsobení domku i auta, nekonečné cvičení a učení, aby postupně začal být trochu samostatný. Podnik mu vyšel vstříc, měl dobré nápady a šéfovi byl potřebný. Stačilo ho přestěhovat do přízemí, vyjednat parkovací místo před vchodem, vstup byl už beztak moderní a bezbariérový.
„Lásko, jsi skvělý, udělals obrovský pokrok, teď už bychom se mohli vrátit k našemu skoro zapomenutému snu.“ Zašeptala mu po dalších několika měsících Evka s tajuplnou září v očích. „Moc a moc toužím stát se pod tvou mužskou ochrannou rukou maminkou.“ „Víš, Evko, já nevím, necítím se na to,“ v odpověď se na ni jen smutně usmál a pohladil ji po vlasech jako tenkrát.“
Té noci přepadly Luboše zoufalé myšlenky: „Můj život už nemá cenu, jsem na všech závislý. Snad abych to radši celé sám skončil...“ Tiše se rozbrečel do polštáře, aby Evku nevzbudil. Navzdory veškerým Evčiným snahám se následující dny odvíjely ve znamení tísnivého mlčení.
***
Dlouho po nich pátrala a když se jí je konečně podařilo nalézt, ještě déle sbírala odvahu je navštívit. Nakonec se zvonek pod Pavlinou rukou u Ládi a Evky rozezněl týden po tom nešťastném návrhu na mateřství. Evka otevřela dveře a když jí po krátké chvilce došlo, koho má před sebou, ztratila řeč. Místo slov se dostavil pocit, jakoby se nemohla nadýchnout.
„Můžeme dál?“ Po napjatém okamžiku a tichém přikývnutí dva páry nohou překročily práh. Matka s malou holčičkou vstoupily do Láďova zorného pole. Chvilku jakby nebylo co říct a pak se vodopád slov uvolnil. Omluvy, otázky, jak může pomoci, sebeobviňování. To stud tehdy Pavlíně nedovolil poprosit někoho na té pláži o Kristýnčino pohlídání. Stud nad tím přiznat svůj náhlý a opakovaný střevní problém. A naděje, že za ty krátké chvilky nepřítomnosti se snad nemůže nic stát.
Kristýnčin mozek nedokázal postihnout vážnost chvíle, maličká si nevěděla rady, a tak si najednou pomohla naivní dětskou otázkou: „Máte taky holčičku, chtěla bych si s někým hrát?“ Trapné mlčení. Kdyby Láďův mozek dokázal vydávat nějaký zvuk, bylo by slyšet jen tichý horečný šum. Začal váhavě, jakoby se uvnitř lámal, ale s každým slovem byl jeho hlas jistější a pevněší: „Nemáme, Kristýnko, ale jedno bych ti rád slíbil. Pokud ti nebude vadit, že to možná nebude holka, ale kluk, tak jednou budeme mít.“
***
Dnes je Lukáškovi pět měsíců a jedno má jisté. Kristýnka se mu stává nejlepší kamarádkou a na každé návštěvě maličkou pečovatelkou. To víte, musí trénovat, však už odteďka sní, jak jednou bude sama maminkou.
