Snažím se být vůči svému člověčímu personálu co nejvíc tolerantní, ale jejich chování občas překročí všechny meze. To bych pak musela být doslova svatá, abych na ně vydržela být milá.
„Nastala vlna veder.“ Říkají tomu, jak se udělalo venku v posledních dnech. Jenže já je stejně podezírám, že to jejich slovo „nastala“ je výmluva, že to tak zařídili sami. Nedokážu posoudit, jestli to tak chtěli nebo zda se jim to vymklo z rukou, ale každopádně vím, že nějak umějí ovládat teplotu. V zimě udělají v domečku příjemně teplo, v té bílé věci s jídlem v kuchyni mají naopak stále zimu. Tak ať mi netvrdí, že nemohou za to, jak je venku.
Normálně chodím ven tak, že si mňouknu u dveří na terasu a oni mě pustí na zahrádku. Jak už jsem škrábala několikrát, tak mě hlídají, abych se neztratila jako kdysi, když jsem omylem netrefila domů. Sice to považuji za zbytečné, ale budiž, když je to baví, tak jim to nechci brát.
Nu a představte si, co mi prováděli včera. Musela jsem mňoukat snad desetkrát, aby mě pustili ven, když mi konečně vyhověli, mrmlali, že ten hic naleze dovnitř. Hned za mnou zavřeli dveře a já se těšila, že od nich budu mít chvilku pokoj. Na slunku bylo nesnesitelně, tak jsem si zalezla pod keřík. O příjemném chládku se sice mluvit nedalo, ale bylo to pořád lepší, než být doma zavřená. Pozorovala jsem vrabčáky, sice trochu nadávali, v keři nade mnou měli asi hnízdo, ale já zůstala klidná. Taky se za tu dobu už mohli naučit, že je nelovím. Občas maličko prohnat, to sice ano, ale nic víc. Ale co byste chtěli od maličkých ptačích hlaviček?
Zaposlouchala jsem se tedy do jejich durové melodie, pak se najednou objevil dvounožec, naprosto necitlivě mě navzdory mým protestům sebral a zavřel doma. Plácal cosi o nějakém úpalu, a že prý mám smůlu, že nemám kožíšek na zip. Nu, mňoukněte nebo štěkněte sami, kožich na zip, už jste někdy slyšeli takový nesmysl?
Chtěla jsem se přes to přenést a uklidnit ho svým obvyklým způsobem. Dělám to tak, že ho nějak přinutím, aby si lehl na záda, vlezu si na něj, trochu ho našlapu, pak si mu lehnu na břicho a hlasitě se rozpředu. Funguje to spolehlivě, po pár minutách se oba ponoříme do slastného podřimování. Tedy přesněji mňouknuto fungovalo až do včerejška, včera mě shodil dolů, že prý moc hřeju. Já, hebká a milá kočka ho prý přehřívám, no, neurazilo by vás to? Tak jsem jen krátce zaprskala a zkusila totéž s dvounožkou. Nebylo to o moc lepší, zahnala mě asi po dvou minutách.
Obvykle, když mi něco provedou a já se na ně zlobím, tak si mě udobřují něčím dobrým do tlamičky. Jenže včera mě jen narychlo odbyli obyčejnou konzervou a pospíchali pryč. Že prý se jedou někam zchladit. Nevím kam, ani mi to neprozradili, asi se báli, abych nechtěla jet také. Ale možná to tak bylo lepší, třeba se jeli zavřít do nějaké velikánské ledničky (to je ta bílá věc v kuchyni), tam by se mi rozhodně nelíbilo.
Pravda, vinou toho jejich přetopení venku i vevnitř mi bylo horko, tak jsem se výjimečně nezavrtala nikam do peřin, ale natáhla na stůl. Trochu jsem se zchladila po svém a navíc se konečně a v klidu prospala.
A tak mi řekněte, milé kočky, psi a ostatní, kdo bydlíte společně s dvounožci, kteří se o vás starají, také jsou ve vedru na vás úplně zbytečně protivní?
