George vyťukal na klávesnici chronoletu údaje o času a prostoru: 15 hodin, 52 minut, 49 vteřin, 10. října roku mínus 67 342 115, 32º 14‘ 56‘‘ východní délky, 4º 43‘ 21‘‘ jižní šířky a stiskl aktivátor. Pak přišla chvilka, trvající jen pár krátkých okamžiků, v níž měl dojem, jakoby mu vypověděly všechny smysly. Naprostá tma, ticho, stav bez tíže, absence jakéhokoli vjemu, dokonce ani necítil své tělo. Konstruktéři chronoletu považovali toto drobné intermezzo nicoty, objevující se pokaždé při cestovaní časem za nedostatek, ale George jej miloval a trochu ho mrzelo, že v příštích modelech už k němu prý nebude docházet. Chronolet se zhmotnil pár metrů nad hladinou rozlehlého jezera, na jehož vzdálených březích bujela flóra svrchní křídy. Místo bylo vybráno tak, aby nebylo dostupné náhodným návštěvníkům z řad tyranosaurů a jiné tehdejší havěti. George stiskl pár tlačítek na ovládacím panelu, průhledná střecha se odsunula, měnič se zaměřil jednou stranou kamsi k bezmračné obloze a druhou stranou na vodní hladinu jezera. Pak už jen poslední tlačítko a chvíle klidu, rušená jen drobným vodním vírkem, který se vytvořil nedaleko chronoletu. Vůbec nebylo znát nepostřehnutelně tenoučký proud vody, přicházející do měniče, její transformaci v energii uvnitř přístroje, ba ani ten nepřestavitelně mohutný ničivý energetický svazek, letící k obloze. Po chvíli však i vodní vír zmizel, krok k záchraně budoucnosti Země byl započat a Georgeovi nezbývalo nic jiného, než čekat. Ta zhruba půlhodina čekání se zdála být nekonečná. Napadaly ho otázky, zda se astronomové při svých výpočtech nezmýlili či nakolik bylo zaměření měniče přesné. Pak si však uvědomil, že se nemá čeho bát, kdyby se někde stala chyba, přece by tu teď neseděl, neexistoval by žádný chronolet ani měnič, neexistoval by svět jeho dvaadvacátého století. Náhle spatřil nízko nad východním obzorem vzdálený záblesk, následovaný rychle slábnoucí září. Uvědomil si, že jeho mise byla úspěšně splněna, planetka o průměru stovek kilometrů, řítící se přesně k Zemi byla zasažena a zničena. Georga zaplavil pocit uspokojení a hned se začal těšit na večer. Má přece schůzku s Klárou. Avšak ještě předtím, možná už naposled si vychutná těch pár vzácných okamžiků nicoty. Nový model chronoletu je prý už téměř hotový...
Zhruba takto popisují autoři vědeckofantastické literatury věčný sen lidstva o cestování časem. Témata tohoto snu bývají rozmanitá, od záchrany Země před vesmírnou srážkou, přes likvidaci nepřítele ještě předtím, než na nás zaútočí, až po prostý sen o tom, jak vsadit čísla, která budou zítra tažena ve sportce. Máme obrovskou výhodu, můžeme se volně pohybovat ve všech třech rozměrech prostoru, chodíme, jezdíme auty, létáme letadly a dnes už dokonce i raketami, ale v rozměru čtvrtém, kterým se občas označuje čas, jsme bohužel pevně spoutaní s jeho věčným proudem a nemůžeme se volně pohnout ani o vteřinku vpřed či zpět.
Teď když píšu tyto řádky, sedím pohodlně doma na kanapi a kromě prstů, tančících na klávesnici, se vůbec nehýbu. Přitom však dobře vím, jakým je vlastně má předchozí věta obrovským nesmyslem. Ten pocit klidu je pouze mým subjektivním dojmem. Ve skutečnosti jsem společně se všemi předměty ve svém okolí, včetně té spokojeně spící kočky, unášen krouživým pohybem okolo Země, dalším pak po oběžné dráze kolem Slunce, dále kolem středu naší galaxie a nakonec praprvotním pohybem rozpínání vesmíru od jeho prvopočátku. A právě ten posledně jmenovaný je pro naše další úvahy nejdůležitější, neb nás unáší rychlostí mnoha tisíců kilometrů za vteřinu, proti níž je let i té nejmodernější a nejrychlejší rakety mnohem pomalejší, než pouť Františkova šneka okolo sedacího míče. Popravdě řečeno nevím, jak je to s tou naší obrovskou výhodou možnosti pohybu v prostoru. Subjektivně ji samozřejmě vnímáme a neustále využíváme, ale objektivně? Tak jako nám není dáno vymanit se z proudu času, který nás unáší, nedokážeme se vymanit ani z našeho vesmírného letu prostorem. K tomu, abych se mohl vrátit v čase byť jen o vteřinu do minulosti na stejné místo, na kterém jsem nyní nebo poskočit o podobně maličký časový úsek do budoucnosti a neopustit přitom své pohodlné kanape, musel bych zároveň překonat i tu propast tisíců kilometrů, kterou jsem byl za tu dobu odnesen nebo která mě teprve čeká. A proto, máme-li někdy zakusit kouzlo volného cestování v čase a splnit si své sny z vědeckofantastické literatury, budeme se muset napřed naučit doopravdy pohybovat prostorem, namísto současného ani ne hlemýždího lezení.
