Ne nadarmo se říká, že zvíře se může člověku stát nejbližším společníkem a nejlepším přítelem, je to životem mnohokrát prověřená pravda. Než se však k jednomu takovému příběhu dostaneme, vypravme se spolu na umísťovací výstavu.
Výstava se uskutečnila uplynulou neděli na pražském Smíchově v jedné menší veterinární ordinaci, jejíž majitelé poskytli své prostory pořádajícím útulkům bezúplatně. Za to jim patří velký dík nejen můj, jakožto obecně známého milovníka koček, ale též dámám útulkářkám, a hlavně kočkám, které tam hledaly nové domovy. A taky že mnohé z nich našly, výstava byla úspěšní a do nových rodin se dostalo 16 z 23 koček a kocourů.
Při předávání se občas stane, že některá z koček má nějaký hendikep nebo zdravotní problém, takže osobní přítomnost místní veterinární doktorky byla nedocenitelná. Například u koťat může poradit, jak ošetřovat rozbolavělé dásně při výměně mléčných zubů za trvalé. Nu, každý rodič asi dobře ví, jaké patálie to dokáže způsobit u jeho potomka.
A teď už pár fotek těch šťastných, kterým se podařilo nalézt nové domovy.
Kočička Klaudie se stěhuje do domku na Zbraslavi.
O Leonku se budou starat mladí manželé se třemi dětmi.
Na Cipíska čekala jeho nová lidská maminka půl roku. Měla ho vyhlédnutého, ale musela počkat, než kocourek podstoupí náročnou operaci, aby byl schopný udržovat čistotu.
U Cipíska ještě jeden postřeh, příklad jak mohou útulkářky ke svým svěřencům přilnout. Paní Jana (vlevo na třetím obrázku) měla kocourka od útlého kotětství a zpočátku ho krmila kapátkem. Když ho předávala nové majitelce, přiznala, že jeho odchod obrečí a doslova řekla: „Vždyť jsem ho sama kojila,“
Pro Filipa si přišla babička s dcerou a s vnukem.
Sáru si odvezl manželský pár do domku v Hořovicích k černé kočičí kamarádce.
Lilian bude ve vybrané společnici se vznešenou orientální kočkou, za služebnictvo budou mít sympatický manželský pár.
Pozvánku na tuhle výstavu (zde) za mě napsal Zrzek, ten kocour od záchranáře a Vlasty. Když jsem ho o to požádal, tak se na mě zlobil, že toho teď má moc, ale já mu řekl, že jemu by se mohlo podařit přilákat víc kočkomilných lidí. Nakonec mi to odpustil a dnes mi vyprávěl příběh, o kterém slyšel, když byl jako malé kotě také v útulku. Je dojemný a svědčí o tom, jak blízko si mohou být člověk s kočkou.
***
„Já už žádnou další kočku nechci,“ odpověděla smutně Jarmila dceři na nabídku, aby si po odchodu své patnáctileté Moury za duhový most pořídila nějakou novou. „Víš, Věrko, vnoučata už mi vyrostla, ty se sem za mnou z města vypravíš tak jednou za měsíc, já už vlastně od života nechci vůbec nic víc, než tady v chalupě v klidu dožít.“
„A nechceš se aspoň podívat na umísťovací výstavu, mami?“ Věra měla o svou rodičku starost. Jak ráda by za ní jezdila častěji, ale kvůli práci to nebylo možné a ani ji nedokázala přemluvit, aby opustila svou venkovskou chalupu a odstěhovala se k ní do města. Zvlášť teď po smrti její jediné a milované čtyřnohé společnice Věře připadalo, že její stařičká maminka duševně rychle schází.
Jarmila si nedovedla představit, že by jí nějaká jiná kočka mohla Mouru nahradit, a taky se obávala, co by se stalo, kdyby ji přežila. Dcera by si ji vzít nemohla a nikdo jiný, kdo by se o ni postaral podle jejích představ, nepřicházel v úvahu. Nicméně na nabídku návštěvy umísťovací výstavy nakonec kývla, ale byla rozhodnutá, že si tam nikoho nevezme, i kdyby se jí nějaká kočka líbila sebevíc.
Bylo krátce po poledni, místnost byla prakticky prázdná a ty dvě spolu zvolna procházely mezi kočičími klecemi. V rohu se na chvilku zastavily u klece s třemi dovádějícími koťaty, bylo téměř jisté, že ty tady dlouho nezůstanou. Kousek vedle narazily na obrovského mladého černého kocoura, který packou lovil granule z misky. „Tebe bych si odnesla hned, jsi černý a přinesl bys mi štěstí,“ pomyslela si Jarmila, ale opanovala se a šla dál.
Uprostřed řady klecí upoutala Jarmilinu pozornost spící drobná tříbarevná kočka, na které bylo na první pohled znát její stáří. Útulkářky už ji považovaly za prakticky neumístitelnou, nechávaly ji u sebe dožít a na výstavu ji vzaly jen proto, kdyby se na ni čirou náhodou přece jen usmálo štěstí. Kočka jakoby vycítila Jarmilin pohled, probudila se, protáhla, vstala, o třech nohou došla na kraj klece, upřela na Jarmilu pohled svých stářím vybledlých očí a tichým hlasem řekla: „Mňau.“
„Proboha, ty jsi tak stará jako já a chybí ti přední tlapka podobně jako mě jedna ruka,“ vyklouzlo Jarmile z úst. Vzpomněla si na svůj dávný úraz, jehož následkem přišla o pravou paži, a pak se musela naučit zvládat všechno pouhou levačkou. Instinktivně prostrčila dva prsty do klece ke kočce, ta se o ně otřela čumákem, začala je olizovat a hlasitě se rozpředla. Jarmilino rozhodnutí, že už si v životě žádnou kočku nepořídí, vzalo za své a Věra je obě po vyřízení nezbytných formalit odvezla do maminčiny chalupy na vsi.
Rézka, jak Jarmila svou novou společnici pojmenovala, šestým kočičím smyslem vycítila, že k Jarmile nějakým osudovým způsobem patří a že obě musely čekat prakticky celý život, než se dostaly k sobě. První tři měsíce sice nemohla ven, aby ji zvířecí pudy neponoukaly k návratu do starého bydliště ve vzdáleném útulku, ale jí to nevadilo. Navzdory svému věku i hendikepu dokázala být čiperná, pobíhala za Jarmilou po chalupě a stále se držela v její blízkosti. Byla zima, venku nasněženo, a když se Jarmila po celodenním pomalém obstarávání domácnosti usadila do křesla u kamen, Rézka se jí stočila na klíně do klubíčka. Jarmila se cítila jako vyměněná a Rézčina přítomnost jí vlila do žil nový životní elán.
Jarmila hodně četla a po Rézčině příchodu si zvykla číst nahlas, aby kočka mohla poslouchat její hlas. Já vím, že není dost dobře možné, aby kočka předčítanému textu rozuměla, ale snad to způsobil Jarmilin melodický přednes, Rézka reagovala podle toho, co se zrovna v knížce odehrávalo. V klidných pasážích předla, zívala a klížily se jí oči, ale jakmile děj nabyl dramatického spádu, zvedla hlavu, pozorně sledovala Jarmilin obličej, občas zamňoukala, a ve chvílích, kdy drama vrcholilo, dokonce zasyčela a zaryla drápky do Jarmiliny sukně. Ta pak na chvilku odložila knížku a jala se svou posluchačku konejšit slovy, že to je jen smyšlené a ve skutečnosti se nic zlého neděje.
S příchodem jara byla Rézka vypuštěna ven na zahrádku. Vinou svého stáří a chybějící tlapky chodila sice trochu kulhavě a toporně, ale užívala si to s obrovskou radostí. Podobně jako v zimě uvnitř chalupy byla i teď venku na zahrádce Jarmile stále v patách, a když si Jarmila chtěla odpočinout, usedla na zápraží, Rézka se jí uvelebila k nohám do trávy. Párkrát za jaro a léto se jí dokonce podařilo chytit myš, tu pak napůl rozkousala a se zbytkem se přišla Jarmile pochlubit. Pokaždé dostala pochvalu za ochranu stavení před drobnými hlodavci, načež zbytek nebohé myši nekompromisně putoval na hnůj.
K podzimku se ozvalo Jarmilino nemocné srdíčko a přinutilo ji trávit skoro všechen čas v klidu v chalupě. Tehdy se Věra opravdu vylekala a naléhala na svou maminku, aby se už konečně nastěhovala k ní do města, Rézku, že vezmou s sebou. Avšak Jarmila odmítla, radši se pohodlně natáhla na gauč, nechala kočku, aby se k ní zboku přitiskla, hlavičku instinktivně položila na místo, pod nímž tlouklo její srdce a léčila ji svou přítomností a živočišným teplem. Však v té době se i na kočce začalo hodně projevovat nejen její stáří, ale i celkově chatrné zdraví, způsobené vším, čím si musela projít, než se dostala do útulku.
Ráno v den příchodu první pořádné sněhové nadílky přepadl Věru stísněný pocit, měla neodbytný dojem, jakoby ji v myšlenkách někdo volal. Dostala strach o maminku, snažila se jí zatelefonovat, ale nedovolala se, hovor nikdo nepřijímal. Narychlo se omluvila v práci, skočila do auta a pospíchala za maminkou, jak jí to jen dovolily zasněžené silnice. Když zaparkovala před chalupou, padla na ni tíseň, z komína nestoupal žádný kouř a celé stavení působilo opuštěným dojmem. Vřítila se dovnitř, hledala, volala, až je obě našla v kuchyni, která byla zároveň maminčinou ložnicí. Jarmila ležela na zádech, Rézka k ní byla zboku přitisknutá a zpod peřiny jí vykukovala hlavička, spočívající na levé straně jejího hrudníku. Společně usnuly věčným spánkem a zdál se jim krásný sen o jejich vzájemném přátelství.
***
Poznámky:
- Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
- Fotografie koček a kocourů jsou publikovány bez souhlasu vyobrazených čtyřnožců.
- Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.
