Skutečné důvody protiepidemických opatření

Mému investigativnímu zpravodaji Alonzu Paparazzi se podařilo rozkrýt některé ze skutečných důvodů protiepidemických opatření, které jsou překvapivě zcela jiné, než aby sloužily k omezování šíření covidu.  

Nicméně úvodem se nemohu nezmínit o tom, jak jsem k panu Paparazzi vlastně přišel. Tento slavný italský investigativní žurnalista pracoval v minulosti dlouhá léta pro nejvyšší šéfy Cosa nostry a byl si jimi navýsost ceněn. Nesčetněkrát se mu podařilo odhalit a zhatit různá policejní vyšetřování ještě dřív, než vlastně začala nebo překazit úmysly konkurenčních mafiánských skupin dřív, než je tyto úmysly stačily vůbec napadnout.

Nicméně po létech práce pro Cosa nostru se pan Paparazzi začal nudit a rozhodl se poohlédnout po něčem nebezpečnějším. Všiml si, že sháním někoho, kdo by byl schopen a ochoten rozkrývat pravdu o koronavirovém dění v České republice, zaujalo ho to a nabídl mi své služby. Mě zájem takového esa investigativní žurnalistiky na jedné straně nesmírně potěšil, ale na druhé straně jsem si položil otázku, jak ho zaplatím. Hned na první schůzce mě pan Paparazzi uklidnil sdělením, že peněz si u Cosa nostry vydělal dost a teď se chce věnovat už jen tomu, co ho baví. Překvapilo mě to, řekl jsem mu, že u nás máme takové úsloví: „ani kuře zadarmo nehrabe“ a že přece po něm nemohu chtít, aby pro mě pracoval bez honoráře. Jen se usmál, prohlásil: „Já nejsem šádné české kurže, abych nemochlo chrabat satarrmo“ (omluvte jeho češtinu, prosím). Tak jsme si plácli a já pana Paparazzi pověřil úkolem zjistit skutečné důvody českých proticovidových opatření.

Výsledky na sebe nenechaly dlouho čekat a během pár dní mi pan Paparazzi předložil první informace o svém pátrání. Zdůraznil, abych z důvodů jeho utajení při zveřejňování těchto informací důsledně měnil jména zúčastněných osob.

Na jednom nejmenovaném vysokém státním úřadu pan Paparazzi objevil, že tamní úřednice paní Vopičková má milence. Nejprve se slovy: „Já pržece nejsem šádný paparazzi, abycho čmuchalo po nevěrných panicckách,“ chtěl tuto stopu opustit, ale když zjistil, že manžel paní Vopičkové je dennodenním štamgastem místní hospody, do které teď nemůže chodit, tak zbystřil a u případu vytrval.

Paní Vopičková to s neskonale protivným manželem, odříznutým od hospodské pípy, nemohla doma vystát a chtěla uniknout s milencem do hodinového hotelu, který byli zvyklí pravidelně navštěvovat. Jenomže to nešlo, protože všechny hotely včetně těch hodinových jsou zavřené. Nakonec umluvila svou kamarádku paní Králíkovou, aby jí půjčila chatu na venkově, vzala si týden dovolené, naložila svého milence a odjela si odpočinout od manžela. Než za sebou zabouchla dveře od bytu, preventivně panu Vopičkovi vynadala slovy, že pokud po návratu od maminky najde doma takovej bordel jako minule, tak s ním zatočí, přestane mu žehlit, vařit a prát, a odejde od něj natrvalo.

Pan Vopička si oddechl, že bude mít celý nekonečně dlouhý týden od té semetriky konečně pokoj. V místní samoobsluze se zásobil několika basami lahváčů, flaškami tuzemáku a hned na první večer si pozval domů hospodské kumpány Francka a Peťana. Táhl to tam s nimi několik večerů za sebou, další den si vzpomněl, že se jeho choť brzy vrátí, rozhlédl se kolem sebe a málem dostal infarkt. Svým kamarádům oznámil, že tentokrát se bude místo chlastání uklízet a zeptal se jich, zda s nimi může večer počítat. Mel však smůlu, Francka jako na potvoru zrovna rozbolely zuby a Peťan mu se smutkem v oku oznámil, že k nim přijeli mladí a on dostal od manželky zaracha.

Pan Vopička tedy večer namísto lahváče uchopil do ruky smeták, jakože napřed zamete a pak vytře. Jenomže jak byl naštvaný na nepříznivý vývoj situace, trochu moc přitlačil a smeták rupnul ve spoji mezi držadlem a spodkem. Pan Vopička nepublikovatelně zaklel, posílil se zbytkem tuzemáku, popadnul nářadí a chtěl ten smeták opravit. Jelikož je pan Vopička nejen štamgast, ale i známé nemehlo a nešika, smeták se mu opravit nepodařilo, dosáhl akorát toho, že zlomil ten spodek, co jsou na něm přidělané chlupy. I rozhodl se pro návrat k lahváčům a odložení celého problému na ráno, kdy si zakoupí smeták nový.

„Takže jako tyhlety čistící prostředky si koupit můžu, ale támhleten smeták ne?“ Lamentoval druhý den ráno pan Vopička v obchodě před přelepeným regálem. „Já za to nemůžu, ale smeták vám opravdu prodat nesmím, musíte si ho koupit přes internet,“ odpověděl mu s omluvným krčením ramen vietnamský prodavač a pan Vopička s opět nepublikovatelným klením odešel. Nakonec to dopadlo tak, že si pan Vopička ten smeták opravdu koupil přes internet a kromě samotného zboží zaplatil mastnou přirážku spediční firmě za bleskové dodání. Jinak by totiž nestihl uklidit dřív, než se jeho milovaná choť vrátí ze svého výletu.

Pan Paparazzi mi předložil několik dalších případů, v nichž došlo v souvislosti s protiepidemickými opatřeními k urychleným internetovým nákupům s požadavkem na bleskové dodání zboží za nemalou přirážku. Celé to uzavřel slovy: „Si signore, pofolám svůj asisstente, on zjistí jaká financ vazba mezzi spediterri a váš vláda. Vy nebát, on také prachaté italiano a smět si dovolit chrabat satarrmo.“

Pan Paparazzi tedy opustil případy spěšných speditérských dodávek, spokojeně si zamnul ruce a jal se zkoumat zákaz nočního vycházení. Vyrazil opět do terénu, dva dny pátral a třetí den se vrátil s překvapivě ustaraným výrazem. Odhodil svůj elegantní plášť, vyčerpaně se zhroutil do křesla a spustil: „Já to mít! Ale musela presto pospíchala, protože mě honit vaše hygienická tajná polizia segreta. Já bála, že ona mě zachytit a zabásnout do karanténa.“

Poté mi pan Paparazzi sdělil, jaké měl štěstí, když na poslední chvíli poznal příslušníky tajné hygienické policie podle specifického nošení roušek, jímž se identifikují vzájemně mezi sebou. A pak mi konečně prozradil výsledky svého pátrání ohledně nočního zákazu vycházení. Byly překvapivě stručné, což lze vzhledem k pronásledování tajnou hygienickou policií samozřejmě pochopit. Jeho zpráva zněla po odstranění drobných mluvnických nepřesností takto:

„Máte povolené stýkat se maximálně ve dvou osobách, které nepatří do jedné domácnosti. Vypátral jsem deset mladých pánů, kteří v podvečerních hodinách spěchali na krátkou návštěvu své kamarádky, a nenápadně jsem jim vsunul do kapsy své zbrusu nové odposlouchávací zařízení.“

V tuto chvíli pan Paparazzi na moment přerušil svou řeč a ukázal mi předmět, který byl k nerozeznání od obyčejné korunové mince. Pak pokračoval: „Z pořízených zvukových záznamů jsem následně zjistil, že sedm navštívených dam u sebe úmyslně zdrželo mladého pána přes devátou hodinu večerní a pak mu oznámilo, že kvůli zákazu vycházení u nich musí zůstat až do rána. Ve dvou případech protahoval návštěvu mladý pán, aby pak řekl, že po deváté nemůže domů a dáma ho u sebe ochotně nechala. V desátém a jediném případu mladý pán porušil zákaz nočního vycházení a přes naléhání dámy od ní kvapem odešel ve čtvrt na deset. Ve všech devíti případech, kdy mladý pán zůstal s dámou, je ze zvukových záznamů z pozdějších hodin slyšet, že se ti lidé více či méně hlasitě věnovali rozmnožovací činnosti. Jeden mladý pán se sice v určitou chvíli zřejmě čehosi vyděsil, prchl na záchod, kde se zamkl s úmyslem strávit tam celou noc. Leč nepodařilo se mu to, dáma rozezleně vylomila zámek a mladého pána odvlekla do své ložnice. Z těchto záznamů tedy vyplývá jednoznačný závěr, že zákaz nočního vycházení byl vydán za účelem zvýšení porodnosti ve vaší republice.“

Pan Alonzo Paparazzi ztichl a já na něj zůstal zírat jako opařený. Děkoval jsem nebesům a šťastné náhodě za to, že se mi podařilo získat investigativního novináře, který patří mezi světovou elitu a který jediný je schopen zjistit, co se v naší republice ohledně covidu doopravdy děje. Ten pán si je svých kvalit po právu vědom, během podávání zprávy se ve svém pohodlném křesle uvolnil, nakonec udělal rozmáchlé gesto rukou a celý náš rozhovor uzavřel slovy: „Si signore, financ vazba mezzi vaši papaláši a privato soukromá gynekologická a porodová klinika také zjistí ten mio italiano assistente. Já teď budu vypátrávat proč u vás zakázáno zazpívání.“