Sami se sebou prý mluví leda tak blázni

„Tak si to představ, dneska jsem měla fakt den blbec,“ postěžovala si Pavlína, sotva vstoupila do dveří. Jejím slovům však nikdo nenaslouchal. „No, to bys neřekl, kdo si myslíš, že zase dostal přidáno?“

„Samozřejmě, že Rena, přitom skoro celé dny nic nedělá, jenže to víš, šéf nad ní drží ochrannou ruku. Proč asi?“ Poté si Pavlína nezapomněla postěžovat na prodavače obuvi, který jí odmítl přijmout reklamaci ohledně uraženého kramfleku, a navrch přidala informaci o tom, že jí už od rána třeští hlava.

Celou dobu však mluvila do prázdna. Tedy až na jediný kratičký okamžik, kdy se v pootevřených kuchyňských dveřích zjevila zrzavá hlava, tázavě se na ni podívala a s hlasitým mňoukáním odběhla ke své prázdné misce. Pohled na spokojeně hltajícího kocoura Pavlínu trochu uklidnil. Povzdechla si, uvařila kávu a jakmile s ní usedla do křesla, Zrzek se jí spokojeně uvelebil na klíně. „Ty jsi takový můj utěšitel,“ její obličej zkrásněl úsměvem, „ty kluku, já tě nemít, nevím, co bych si počala.“

Pavlína změnila obsah svých vět i tón hlasu, nářky nad Renou, prodavačem obuvi a bolavou hlavou vystřídalo dlouhé vyprávění o krásných fotkách z dovolené, které jí v polední pauze ukázal kolega Míra. Zrzek se tiše rozpředl, chvíli se snažil tvářit jako pozorný posluchač, ale zanedlouho jej přemohl hluboký spánek. Ostatně, něco takového je s plným bříškem docela normální. Pavlínu konečně přestala bolet hlava, a tak si ochotně na chvilku klimbla s ním.

Odborné studie, pojednávající o inteligenci šelem, se sice v detailech různí, nicméně ve schopnosti rozumět lidské řeči je přirovnávají přibližně k dvouletému dítěti. Kočka nebo pes se dokáže naučit rozumět několika jednotkám až desítkám slov, záleží na plemeni a na jedinci jako takovém. Navíc, zejména u koček nejde jen o to, zda nám zvíře rozumí, ale zda nám zrovna v daný okamžik rozumět chce. Nicméně ani ti nejinteligentnější nedokážou porozumět souvislým větám, zato však mnohdy lépe než mi lidé vnímají intonaci hlasu a tedy náladu mluvícího.

I kdyby Zrzek pozorně naslouchal Pavlíniným počátečním nářkům a dokonce na ně reagoval patřičným občasným souhlasným mňouknutím, nedokázal by ji uklidnit líp, než tím naléhavým požadavkem na večeři a následným stočením se na jejím klíně. Pavlíně stačil pocit, že má nějakého posluchače, kterému se může vypovídat, i když jí nerozumí. Někoho blízkého, kdo je s ní schopen a ochoten sdílet radosti a strasti života, byť neverbálním způsobem. A navíc někoho, kdo svými citlivými smysly dobře odhadne její duševní rozpoložení a dokáže na ně reagovat.

Ať už jsou domácí zvířata inteligentní jakkoli, něco takového rozhodně umí. Kdo má psa, ten dobře ví, že pokud je v domácnosti nálada na bodu mrazu, hafan se raději klidí z cesty, zaleze do svého pelíšku nebo někam pod stůl a trpělivě čeká, než domácí mračna rozplynou. Teprve poté vyleze a s radostí se „zapojí do hry.“

Některá zvířata se dokonce pasují do role „domácího doktora.“ Znám číču, která spolehlivě pozná, když někomu z rodiny něco je a snaží se být co nejvíc s ním na úkor ostatních. „Marodí“ s ním v posteli, courá s ním po bytě a dokonce ho chce doprovázet i do koupelny a na záchod.

Říká se, že kdo mluví sám se sebou je blázen, ale kdo vede dlouhé hovory se svým čtyřnožcem, je milovník zvířat. Nedokážu posoudit, nakolik je první část tohoto tvrzení pravdivá, ale pod tu druhou bych se bez váhání podepsal.