Včera jsme byli s manželkou na návštěvě u mladejch Pražáků. My se podle té naší metropole jmenujeme, oni v ní bydlí. A řeknu vám, jen jsme valili oči a nestačili jim závidět, jaký to tam mají skvělý a suprový.
Panelákovej byt ve zvýšeným přízemí v řadě domů, tvořících jakejsi napůl uzavřenej obloukovej vnitroblok. Něco jako amfiteátr, kde místo ochozů se sedačkama je ta paneláková hradba a místo arény parčík s několika menšíma budovama.
Dorazili jsme před polednem, mladí čekají mimino a podle toho se začal odvíjet náš program. My kluci jsme se pustili do rychtování postýlky, takový starý poctivě dřevěný, co už odchovala spoustu dětí, ale stále ještě dokáže posloužit. Nu a holky snovaly miminkovský plány, probíraly se malinkatejmi dupačkama a čepičkama, a přitom chystaly oběd.
Po obědě začal ten správňáckej pražáckej program. Představte si, jak si dáváte krátkou pauzu pohodlně opřeni v sedačce v obýváku a přitom se vám slastně klíží oči. Nu a najednou se z pootevřených dveří na lodžii vyřítí naštvaná zrzavá kočka, která tam až doteď odpočívala. A hnedka za ní dorazí k vaším uším příšernej kravál. Hlasitý tuc, tuc techno, podmalovaný kulisou ukrajinsko-ruskejch či bůhvíjak východo-jiho slovanskejch výkřiků a ječení. Rázem je po nudě, vykouknu ven a co nevidím? Na jevišti si partička omladiny pořádá u lavičky disko, randál se nese celou arénou, odráží od hradby domů, putuje dál k protějším řadám a odtamtud se zase vrací zpátky. Zkrátka parádní sídlištní akustika.
„Představ si, Honzo,“ chlubí se zeťák, „že tohle tu teďka míváme furt a večer dokonce až přes půlnoc. Někdy se u toho porvou a policajti jsou tady teď každej druhej den. Jo a když je příznivej vítr, máme to navíc i s prémií konopnýho parfému.“
„Si teda žijete,“ vykoktám s bledou závistí. Holt taková mezinárodní družba s hudební a divadelní produkcí zadarmo se v našem vidlákově nevidí, jak je rok dlouhej.
Celej obloukovej vnitroblok si užívá, kvapem projíždějící maminy s kočárky se nemusejí bát, že se jejich děcka přespí, osamělí senioři se konečně chvilku nenudí a pejskaře jejich čtyřnožci přestanou zdržovat zbytečně zdlouhavým očuráváním laviček, sloupů, stromků a keřů. Po chvíli je ale konec produkce a do arény se vrátí ospalý klid. Nicméně mladí Pražáci nás ujišťujou, že se nemusíme ničeho bát, umělci si jen odskočili potěšit sousední vnitrobloky a zanedlouho se sem zase vrátí.
Siesta končí, já jdu se zeťákem zas cosi kutit na postýlce a manželka Pražáková jménem se s dcerou Pražačkou bydlištěm vrací k čepičkám a dupačkám.
„Rrrrr, tudududud, trrrrrr, rrrrrr, trd“ ozve se odkudsi a já se leknu, až málem spolku maličkou matičku, kterou si přidržuju v puse, neb ruce mám plný šroubováku a kleští. Kočka vyskočí z manželčina klínu a od leknutí si na něm zapomene chuchvalec zrzavejch chlupů.
„To je panečku nářez, mimčo si zvyká na pořádně nabroušenej metal už před narozením,“ okomentuje dcera tu vrtačku s příklepem v panelu a zamne si ruce. Holt správně vychovaná rockerka se pozná na první pohled.
Za chvíli je hotovo, dáváme kafe a chystáme se domů. Jenomže mladí nás ještě jen tak nepustí a chlubí se dalšíma výhodama pražáckýho sídlištního života.
„Honzo, támhle z toho okna posloucháme po nocích dechovku, to by tě nudilo,“ ukazuje zeťák na jedno křídlo půloblouku panelákový hradby. „Tam nahoře nad náma pro změnu telenovely a reklamy, taky nic moc.“ Pak udělá dramatickou pauzu... „Ale tady vedle, to by se ti líbilo, samí Zepelíni, Purplvé, prostě ta nejlepší stará klasika.“
Dcera s manželkou si mezitím něco šuškají, jen tak letmo zaslechnu mladou: „Tady ta vedle nás u toho sice moc neřve, ale zato je tak přesná, že by sis podle ní mohla denně nařizovat budík. Ale teď, poslouchej,“ nakloní se blíž k mamce a ještě trochu ztiší hlas, „ten povedenej páreček ze třetího to sice nedělá tak často, ale když už na to vlítnou, tak se půl hodiny otřásá celej panelák.“ Zrzavá kočka rezignovaně sleduje rozhovor dcery s manželkou a pak se znechuceně odebere k misce schroustat zbytek granulí. Chápu její závist, je holt vykastrovaná.
Za zvuků sílícího tuc, tuc techna od zvolna se vracející jihovýchodních Slovanů nasedáme s manželkou do auta. Opouštíme tu skvělou životaplnou sídlištní Prahu a vracíme se promrhat zbytek neděle do svýho předpotopně nudnýho středního Polabí.
