Sory, řidiči a další cestující, máte prostě smůlu. Musíte si pěkně počkat v kolonách před semafory, před zúženími do jednoho pruhu nebo na objízdných trasách, než my si to tady v pohodě a beze spěchu zdlouhavě dostavíme.
„Hergot, do háje, já nestihnu včas vyzvednout kluka ze školky, učitelka bude mít spoustu řečí a manželka mě doma vytahá za uši.“ Hořce si stěžoval v podvečer taťka svému kamarádovi v příměstském autobusu, stojícím v koloně před semaforem, kyvadlově propouštějícím auta podél staveniště.
„Schválně jsem si kvůli tý pitomý závěrce přivstala, abych jela do práce o bus dřív, a teď tady trčíme jak tvrdý y, šéf mi dá pěknej kartáč.“ Mrmlala hned následujícího rána na stejné trase zoufalá úřednice ve snaze podělit se o svůj problém se sousedkou.
Oč šlo? O to, že na trase těsně za Prahou přibyl další komplex několika výrobních či skladových hal, pro něž se buduje napojení na silnici a jeden z jejích dvou pruhů je tím pádem uzavřený. Tedy buduje, to není správný výraz. Začali s tím před několika týdny, a když jezdím okolo, vidím tam jen pusté a liduprázdné staveniště. Vlastně pardon, abych nebyl nespravedlivý, jednou jedinkrát jsem zahlédl nějaký stroj, rýpající se v hlíně a opodál tři zevlující maníky, opírající se o lopaty ve snaze vytvořit si od tohoto nářadí na bradě výstavní mozol.
I vzpomněl jsem si na podobné obrázky ze všech koutů naší malebné vlasti, jak jsem již nesčetněkrát projížděl vůkol mnohých stavenišť na silnicích, na nichž bys pracujícího živáčka lupou pohledal. Dlužno přiznat, že všechna ta místa byla poctivě označena dopravní značkou „na silnici se pracuje,“ která však v kontextu skutečnosti vyznívala poněkud komicky.
Hluboce jsem se zamyslel nad tím, zda by nebylo příhodnější nahradit ji podobnou značkou, nazvanou „na silnici se nepracuje.“ Nebo „odpočívá, pospává.“ Jen netuším, jestli se ten človíček na obrázku zrovinka ukládá k hlubokému spánku nebo se z něj právě probouzí. Inu, zkuste to odhadnout sami:
Když se ještě dalo jezdit do ciziny bez rizika, že člověk namísto obdivování tajů nepoznaných skončí zavřený v karanténě v hotelovém pokoji, všiml jsem si, jak se opravují silnice v Irsku. Zvláštní, pro našince pohádková podívaná, na níž je semafor tím jediným, co je stejné jako u nás. Když na vás blikne zelená a vy projíždíte podél opravovaného úseku, můžete spatřit kolonu několika vozidel, jedoucích pomaličku za sebou. První je stroj, odstraňující starý asfalt, za ním v závěsu následuje válec, který urovnává podloží, pak asfaltérský vůz, pokládající nový koberec a nakonec kropidlák. Tedy pardon, správně se tomu říká kropicí vůz. Pokud pak stejnou cestou projíždíte další den, jedete po hotovém a semafor potkáte o pořádný kus cesty dál.
Byl jsem z tohoto pro nás nezvykle rychlého způsobu natolik fascinován, že jsem se s ním po návratu svěřil kolegovi v práci. Ten se na mě shovívavě usmál jako na neználka a chápavým hlasem povídal: „Ale Honzo, tohle je přeci v civilizovaných zemích úplně normální, já to samé viděl v Itálii a v Dánsku.“ Nuž co, byl to dozajista zcestovalý člověk.
S taťkou, spěchajícím pro dítě do školky a s dámou, jíž kvůli zpožděné závěrce vynadá šéf, jsem soucítil podobně jako s každým, kdo kvůli neschopnosti našich silničářů úplně zbytečně přichází v součtu o desítky, ne-li stovky hodin ročně.
Vždyť ono by to podobně jako v té cizině určitě šlo dělat rychle i u nás. Ne, vlastně nešlo, protože to by naše řidiče a další cestující nesměl mít silničářský aparát za póvl. Za podřadné občany, kterým se lze tak akorát vysmát: „Sory, máte smůlu, hlupáčkové. Musíte si pěkně počkat, než my si to tady v pohodě a beze spěchu zdlouhavě dostavíme.“
