Rasová a genderová nekorektnost klasické české literatury

S politováním je třeba konstatovat, že mnohá klasická díla české literatury hrubě odporují současným potřebám korektního pohledu na svět. Tento neúnosný stavu si ukažme na baladě Polednice z Kytice od Karla Jaromíra Erbena.

Ať už náš takzvaný velikán Karel Jaromír Erben myslel svou Polednici jakkoli, mám vážné podezření, že se ve svém textu dopouštěl rasistických, xenofobních a dokonce i sexistických útoků záměrně s úmyslem napadat určité skupiny obyvatel a nepřípustným způsobem je urážet. Uveďme několik konkrétních příkladů.

Hned v prvním čtyřverší se píše, cituji:

„U lavice dítě stálo,
z plna hrdla křičelo.
Bodejž jsi jen trochu málo,
ty cikáně, mlčelo!“

Je zde použit nepřípustný výraz cikáně, vypovídající o tom, že autor považuje romskou populaci za cosi podřadného. Ale i kdyby místo cikáně uvedl obrat romské dítě, bylo by to též špatně, protože by to napovídalo o tom, že Romové své děti špatně vychovávají, nestarají se o ně a nechávají je celé dny křičet u jakýchsi pochybných lavic, což samozřejmě není pravda.

Leč dále, báseň pokračuje takto, opět, ač s nelibostí uvádím citaci:

„Poledne v tom okamžení,
táta přijde z roboty:
a mně hasne u vaření
pro tebe, ty zlobo, ty!“

Zde se nám náš rádoby klasik snaží pro změnu podsouvat dávno překonaný a dnes již zcela nepřípustný sexistický model jakési feudální rodiny, kde muž pracuje, žena je doma a věnuje se domácím pracem, tedy v tomto případě vaření. Celé to vyznívá tak, jako by žena byla něčím horším než muž a jejím úkolem nebylo nic jiného, než mu sloužit a rodit pro něj děti. Navíc, pokud bychom chtěli jít do důsledků, nemohli bychom si nevšimnout i jistého homofobního podtónu, způsobeného použitím slova táta místo korektního označení jmenované osoby výrazem rodič 1 nebo rodič 2.

Posuňme se však nyní kousek dál a citujme z dalšího textu:

„Malá, hnědá, tváři divé
pod plachetkou osoba;
o berličce, hnáty křivé,
hlas - vichřice podoba!“

Opět rasizmus, tentokrát navozený uvedením barvy pleti, zdůrazněný konstatováním, že polednice je mrzák a podtržený obratem v posledním verši, myšleným tak, že ta osoba mluví hlasem, jakoby předchozího večera zkonzumovala celou láhev kořalky. Nepřípustné, urážející, skrz naskrz špatné!

Erbenova nekorektnost se vine celou Polednicí jako červená nit, myslím, že není třeba článek zbytečně prodlužovat dalšími důkazy. Pro úplnost uvedu už jen to, že v závěru se píše, jak táta, vracející se z roboty, vchází do dveří v pravé poledne, což opět navozuje sexistický model muže, který se celý zbytek dne bude válet za pecí, zatímco žena bude tvrdě makat až do noci. A pak mu, odpočatému samci, bude muset být po vůli.

Aby mohla být balada Polednice i nadále součástí naší literatury, je jí nutno celou přepracovat a přizpůsobit potřebám moderní společnosti. Zhostit se tak nelehkého úkolu není v mých silách, mohu se pouze pokusit nastínit základní myšlenky.

Místo té ženy, která dle Erbena ve strachu z polednice zadusila své dítě, by mohl vystupovat heterosexuální muž běloch, odpírající vydat potomka své bývalé manželce, která od něj odešla, aby mohla začít nový život s partnerkou svého pohlaví. Postavu samotné polednice by bylo třeba zaměnit například za policistku, která mu přišla dítě odebrat na základě soudního rozhodnutí o svěření dítěte do péče exmanželky. A v neposlední řadě by bylo samozřejmě nutné přepracovat celý závěr balady v tom smyslu, že dítě sice zpočátku skutečně z plna hrdla křičelo, neb bylo v nevalné péči toho muže, ale jakmile policistku spatřilo, uklidnilo se a radostně se jí rozběhlo v ústrety. Jediný, kdo by se mohl ve skutečnosti nakonec po právu zalknout, by byl ten heterosexuální bílý muž.

Obávám se, že pokud se nenajde žádný zodpovědný a uvědomělý autor, který by Polednici přepracoval, bude muset být toto Erbenovo dílo společně s mnoha podobnými navždy vyřazeno z našeho literárního odkazu a jeho případné pokoutní šíření zapovězeno pod hrozbou vysokých trestních postihů.

PS: Článek je hořká ironie nad tím, jak dnešní svět přichází o zdravý rozum.