Radši do cvokhausu než do kriminálu

Blanku jsem osobně viděla jen jednou. Stavila se u nás v práci za Květou a já i z toho letmého setkání vytušila, jaká to musí být divoška. Bylo mi jasné, že jí stačí jen maličko naštvat a hned vybouchne jak kilovka dynamitu.

„Miri, poslouchej, jednou ji ten její bejvalej fakt na fest naprdnul,“ začala mi o ní vyprávět moje kolegyně Květa, jakmile Blanka vypadla z naší kanceláře. „Vymluvil se na nějakou práci a odjel na celej víkend autem. Jenomže Blanka tušila, že pěkně kecal, přišla mu na milenku a zjistila, že byl ty dva dny u ní. Když se pak vrátil, tak mu to hezky zčerstva vmetla do ksichtu. V tu ránu viděla rudě, a aby ho nemusela zabít, vylila si vztek na tom autě. Po jejím řádění bylo pomalu na odpis.“

„Zanedlouho ho tak jako tak poslala do háje, rozvedla se a v domku u Kladna zůstala se synem a se starým tatínkem. S taťkou se nikdy neshodla, netuším přesně proč, vím jenom to, že asi musel bejt trochu na hlavu a dělal jí naschvály. Možná už neměl všech pět pohromadě, kradl jí věci a jednou dokonce vyměnil zámek, aby se nemohla dostat dovnitř, až musela rozbít okno v přízemí.“

„A její synátor?“ Květa zamyšleně zakroutila hlavou. „Ani s tím to neměla zrovna jednoduchý, byl to lempl. Napřed si zkoušel otevřít autoservis, ale dost rychle zkrachoval a radši se nechal zaměstnat. Jenomže do práce moc nechodil, a když se tam zrovna náhodou objevil, tak toho stejně moc neudělal, takže ho pokaždý vyhodili. Když se mu to stalo poněkolikátý, tak už se na to vyprdnul úplně, jen se poflakoval a nechal se živit od svý mámy. Teda od Blanky. Pozdějc se sčuchnul s ňákou partou feťáků, spadnul do toho a začal se zadlužovat. Jedinej, s kým si Blanka doma rozuměla, byl její věrnej Lucifer. Teda pes. Taková směska všeho možnýho, kterýho si Blanka přivedla z útulku a měla ho hrozně ráda.“

Květa na chvilku zmlkla, zapátrala v paměti a pak ještě dodala: „Víš, Miri, já vlastně ani netuším, jak velkej díl viny za blbý vztahy s tatínkem a za zparchantělýho syna ležel na Blance. Jsem si jistá jenom tím, že ta holka byla krom svýho temperamentu úplně obyčejná pořádná ženská. Taková, která si hledí svý práce a nemá zájem o spory s těma, se kterejma žije pod jednou střechou. Zvlášť, když je to její krev.“

S tím Květa tehdy skončila nejen vyprávění o své kámošce Blance, ale zanedlouho i v roli mé kolegyně. Změnila zaměstnání, já se s ní vídala jen párkrát za rok, o Blance jsme spolu nemluvily, takže jsem ani netušila, jak to s tou holčinou bylo dál.

***

Až včera k večeru, když jsem jí jako obvykle ke konci února vytáhla k narozeninám na vínko, se po několika létech stočila řeč na Blanku.

„Miri, pamatuješ si ještě na Blanku?“ Chvíli jsem pátrala v paměti, tvářila se nechápavě, a tak mi Květa pomohla: „No na tu od Kladna, jak tehdy tomu svýmu roztřískala auto. A když po ni nějakej chlap vyjel, tak mu ubalila takovou, že si to jednou provždy zapamatoval. Už víš?“ Konečně se mi rozsvítilo.

„Tak si představ, že tahle holka je v blázinci.“ Květa nechala konec věty viset ve vzduchu a čekala, co to se mnou udělá.

Já měla Blanku za sice za trochu zvláštní, ale sebejistou osobu, která dokáže stát oběma nohama pevně na zemi. A tak jsem se zmohla jen na udivené: „Proboha proč, snad jí z toho všeho nakonec nehráblo?“

„Ne nehráblo,“ vyvedla mě Květa z omylu, „nechala se tam zavřít úmyslně.“ Teď už jsem úplně přestala chápat, která bije a asi to na mě bylo dost poznat.

Květa mi chvilku dávala čas, abych to vstřebala a pak se dala do smutného vysvětlování: „Víš, Miri, ten její povedenej synátor se úplně zvrhnul, tahá si domů partu feťáků a dovedeš si asi představit, jak to tam vypadá. Blančin táta je v domově důchodců, mladej ho vždycky ukecá a on mu dá prachy. Prej aby jako natruc naštval mámu. To víš, že si to Blanka nechtěla nechat líbit a párkrát na ty feťáky zkusila vlítnout. Jenomže jak byli sjetý, tak jí začali vyhrožovat, že jí podříznou psa, zapálej barák, prostě s nima nedokázala pohnout.“

„A co policie,“ zeptala jsem se dost naivně, „ta by Blance nedokázala pomoct a ochránit ji?“ 

„Zkoušela za nimi zajít,“ Květa si jen smutně srkla ze sklenky, „jo, to víš, že pomůžou. Ale až se stane nějakej průser, do tý doby je to nezajímá.“

 „Květo, a co takhle žaloba a soudní vystěhování?“ Zkusila jsem to jinak a mávla na číšníka, aby nám donesl ještě po dvojce vína.

„Nebuď labuť, Miri, půlka baráku je sice Blančina, ale druhá půlka toho kluka, děda ji na něj převedl.“

Dostalo mě to. V mysli se mi objevil Blančin obraz a nějak mi nešlo dohromady, že zrovna tahle ženská by se nechala přitlačit ke zdi. A tak jsem se zeptala: „Květo, proč je teda Blanka v blázinci?“

„No, anžto a protože kdyby to takhle šlo dál, tak by toho svýho kluka prej brzy opravdu mohla ve vzteku zabít. A tak si řekla, že cvokhaus je pořád menší zlo než kriminál.“

„Nojo, ale k tomu, aby ji tam mohli přijmout, jí museli stanovit nějakou diagnózu. Víš jakou?“

„To teda fakt netuším,“ zamyslela se Květa. „Ale jedno je jistý, nebude tam moct bejt donekonečna a dřív nebo pozdějc ji odtamtud vyšoupnou.“

„Co s ní bude dál?“

„Co asi, má milá?“ Rozhodila Květa rukama. „Blanka má vlastní barák, ale nebude se do něj moct vrátit, nejspíš si bude muset najít nějakej podnájem. Ani se tam nebude smět zajít podívat, jinak by hrozilo nebezpečí, že toho svýho vzornýho synáčka zamorduje. Bude jen platit účty a on jí se svou povedenou partičkou barák dočista vybydlí.“

Bylo mi z toho na blití, promiňte mi ten výraz. Pak jsem si navíc vzpomněla na Blančina psa: „Proboha, Květo, jak to dopadlo s Luciferem?“

Miri, neboj, aspoň tohle je v pohodě. Květa se po dlouhých minutách opatrně usmála. „Víš, Lucifer je u nás. Bůhví, jak to s Blankou nakonec dopadne a mně je jasný, že ten pes u nás může zůstat, jak dlouho bude potřeba, třeba klidně už napořád. Zpočátku byl dost vystreslej, určitě si prožil svý. Ale rychle si zvyká a s naším kocourem Čertem se dal do party.“

„Bodejť by ne, když jsou oba z toho samýho pekla,“ zkusila jsem trochu odlehčit tón. Ale nebylo mi to nic platné, ke smíchu jsem měla fakt daleko.

Nakonec přišla Květa s nápadem: „Víš co, Miri, dneska je úterý, máš v sobotu čas?“

„Jestli to něčemu pomůže, ráda si ho udělám.“

„Chystám se zajet za Blankou, jestli chceš, pojeď se mnou. Viděly jste se sice jen jednou, ale pamatuje si tě a pokaždý se o tobě zmíní.“

„Jasně, že pojedu. Moc ráda.“

Možná znáte ten pocit bezmoci, když nemáte šanci někoho vytáhnout z průšvihu, a tak se ho snažíte aspoň na chvilku potěšit svou přítomností. V sobotu si vzpomeňte na tři smutné královny a držte palce té z nás, která to opravdu potřebuje.