„Honzo, potřebovala bych ti něco říct, nešel bys po práci na kafe?“ Ozvala se mi Maruška do telefonu ustaraným hlasem. Pomoc kamarádům se neodmítá a já vyrazil s obavou, co asi tuhle krásnou zralou dámu trápí.
Byl začátek května, jeden z těch jiskřivých dní, kdy ráno teploměr padá téměř k nule, aby se odpoledne vyšplhal skoro na letních pětadvacet stupňů. Teplou mikinu jsem si hodil ledabyle přes tašku a šel na to kafe jen tak nalehko v krátkých rukávech.
„Pojď, sedneme si radši dovnitř,“ přivítala mě Maruška ve svých bílých šatech se světlemodrým kytičkovým vzorkem, natěsno obepínajících její nádhernou širokobokou postavu. Uvnitř bylo poloprázdno a první co nás praštilo do očí, byla čerstvě nablýskaná podlaha z tmavého dubu.
„Hernajs, dneska jim to tu klouže, buď opatrná,“ radši jsem Marušce přidržel židli. Ale nebylo to nic platné, na poslední chvíli jí podjela noha a žuchla si trochu víc zprudka, než měla v plánu.
„Jouf!“ Na moment ztvrdla v rysech, pak mi věnovala uspěchaný úsměv: „Honzo, počkej chvilku, zatím objednej kafe s větrníkem.“ S jistou dávkou opatrnosti vstala a spěšně se s kabelkou odebrala do místnosti s namalovanou panenkou na dveřích.
„Honzo, já mám problém. Nebudeš se na mě zlobit, když zrušíme tu objednávku a půjdeme hned domů?“ Zeptala se mě Maruška omluvně po návratu z panenky a na svou židli usedla tentokrát jen zlehoučka a s nejvyšší opatrností.
Pak se semlelo několik věcí najednou.
„Samozřejmě, Maruško. Proboha, co se ti...“
Než jsem svou otázku stačil dokončit, uklouzla blížící se servírka na té blyštivé dubové podlaze, vystřihla piruetu hodnou mistryně světa v krasobruslení a jen zázrakem udržela balanc i s našimi šálky kávy a talířky se zákusky. „Ježíšmarjá, pardon,“ komentovala svůj výstup, až jsem v tu ránu zapomněl odmítnout ty dobroty, které před nás v neporušeném stavu položila na stůl.
„Ááách,“ cukla sebou Maruška leknutím. Pak zbledla jako křída. „Júj, Honzo, malér, já teď nemůžu vstát.“ Chvilku mlčela s bezradným výrazem, ale potom se jí začala vracet do tváře barva a věnovala mi odhodlaný pohled, jako by najednou dospěla k nějakému ráznému rozhodnutí: „Tak já ti to teda povím celý, ale prosím tě, nepřerušuj mě, už tak se strašně stydím.“
Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem tu krásnou dámu jen zlehka pohladil po měkké baculaté ručce, pokusil se o povzbudivý úsměv a zmohl se jen na tiché: „povídej.“
Maruška nasadila ostřejší tón, aby překonala svůj stud: „Vytáhla jsem tě sem proto, že budu muset na operaci. Potřebovala jsem si o tom pokecat, protože se pochopitelně bojím, pořád to odkládám a už mi připadá blbý to doma dokola rozebírat s Frantou. Trpím inkontinencí, proto jsem prve tak rychle vylítla na záchod, protože jsem se přičůrla při tom žuchnutí do židle. Tam jsem zjistila, že jsem si někde zapomněla balíček s intimkama a že už žádnou další nemám. Proto jsem chtěla okamžitě domů, ale když ta holka uklouzla na parketách, tak jsem se lekla, stalo se mi to zas a teď už je pozdě.“
Maruška na chvilku zmlkla, jakoby nabírala sílu k dalším větám a já ji místo slovní reakce jen hladil po té buclaté ruce, snad mi to manželka odpustí.
„Prostě mám nejspíš mokrou skvrnu na tom svým velkým zadku a ty mi teďka do zejtřka půjčíš tuhle svojí mikinu, abych to měla čím zakrejt. A taky mi skočíš támhle ob blok přes ulici do drogerie pro nový intimky, jestli teda budeš tak hodnej. A prosím tě, hlavně teď mlč a nelituj mě, připadám si tak trapně, že bych tu před tebou snad radši stála úplně nahá.“
Maruška mi ještě v rychlosti upřesnila, jaké intimky vlastně potřebuje a já vyrazil. Nevím, jestli znáte ten přehnaně naléhavý pocit, jako by byl někdo v akutním ohrožení života a vy musíte okamžitě jednat, abyste ho stihli zachránit dřív, než bude po něm. Ty dva bloky tam a zpátky jsem prolétl rychlostí olympijských vítězů, přes ulici málem odstrčil řítící se tramvaj a v samotné drogerii snad u kasy i někoho předběhnul, tu už si pamatuju jen mlhavě. Když jsem po dokončení své mise předával Marušce balíček intimek, vrhla na mě překvapený pohled s povytaženým obočím, hodila si přes sebe mou mikinu a důstojně odkráčela opět na panenku.
Zpátky z WC se místo té vyplašené paní vrátila sebejistá dáma, jak jsem Marušku vždycky znal. Všimla si mého ustaraného výrazu a začala mě konejšit: „Honzo, dík, nebylo to tak hrozný a už jsem zas v pohodě. Ale tu tvou mikinu si do zetřka přece jen nechám, i když se v ní v tomhle horku asi upeču. Teď už se o mě konečně přestaň bát a spořádej to kafe s větrníkem, stejně to máš dávno vystydlý a okoralý. A netvař se tak zoufale, prosím tebe, nebo se rozesměju a budu muset znovu na panenku.“
Druhý den jsme si dali s Maruškou jen kratičkého spicha na tramvajové zastávce. Tentokrát přišla v béžovém kostýmku s hlubokým výstřihem a tmavým páskem, slušelo jí to snad ještě víc než den před tím. Mou utahanou starou mikinu mi vrátila čerstvě vypranou a vyžehlenou, a obdařila mě krátkým slovním vodopádem:
„Honzo, promiň mi ten včerejšek a ještě jednou dík. Nakonec jsem ráda, že se to stalo, protože mě to nakoplo a já si konečně domluvila termín tý operace, jdu tam od zejtřka za čtrnáct dní. A víš, co mě k tomu přimělo nejvíc? Tvůj vyplašenej výraz s jakým jsi mi přinesl ty intimnky, kvaltoval jsi u toho nemlich tak, jako bys vezl do porodnice nastávající maminu s odteklou plodovou vodou. Jo a prosím tebe, Frantovi o tom mým včerejším extempore nic neříkej, ať radši neví, co my dva spolu vyvádíme po kavárnách.“
