Úterý 2. října 7 hodin ráno, stanice metra Černý most. Z autobusu dokulhala do vagónu, měla to do práce ještě přes půl hodiny. Byla ráda, že našla jedno z posledních míst k sezení. Ta noha jí dávala pěkně zabrat.
Vůz se zaplnil.
Proběhl zavírajícími se dveřmi. Chvíli se rozhlížel a pak se postavil nad ni.
Metro se rozjelo.
Strčil jí pod nos ošoupanou kartičku s nápisem v azbuce a něco arogantně zavrčel. Srb, Rus, Ukrajinec? Nevěděla, kde všude se tak píše. Možná zahraniční dělník či co, nebylo to na něm poznat. Věk tak pětadvacet, možná trochu víc.
Mluvil nesrozumitelně, ale pochopila, že po ní chce, aby ho ona, starší ženská pustila sednout. Měla z něj špatný pocit. Snažila se ho ignorovat.
Zvýšil hlas, stále pořádně nerozuměla slovům. V jeho intonaci byla hrubost.
„Jděte pryč, neobtěžujte mě, nechte mě být.“ Bránila se.
Dostala strach.
Nikdo ze spolucestujících si jich nevšímal.
Vzal ji za paži a neurvale vytáhnul ze sedačky.
„Nesahejte na mě a vypadněte!“ Chtěla ho odstrčit, ale bála konfliktu. Nevěděla, co je to zač a jestli u sebe nemá zbraň.
Vůz cuknul, noha ji ostře zabolela, až zkřivila obličej.
Nikdo ze spolucestujících si jich nevšímal.
Sednul se na její místo a vytáhl mobil.
Konečně se někdo ozval: „Paní, nechcete si sednout?“ Mladá dívka přes uličku ji pustila na své místo a odešla.
Prohlížel si ji zlostným pohledem a pořád něco dělal s mobilem. Snaží se ji fotit? Komunikuje s někým?
Lezlo jí to na nervy a bála se ho čím dál víc.
Sebrala se a odešla do jiného vagónu.
Zvedl se a šel za ní.
Zatrnulo jí. Teď už vůbec nechápala, proč po ní to místo chtěl. Pohyboval se svižně, nemocný nevypadal. Sednul si poblíž, opět na ni divně koukal a zase si hrál s mobilem.
Dojeli do stanice, kde poblíž pracuje. Vystoupila a nenápadně se rozhlédla.
Jestli ji bude pronásledovat, začne křičet.
Bude jí to něco platné?
Zahlédla ho, jak sedí uvnitř a odjíždí dál.
Ulevilo se jí. Uvědomila si, že vůbec netuší, co by dělala, kdyby jí teď za bílého dne napadnul. Pomohl by jí někdo?
Mrazilo ji z toho až do večera.
