Psala se první polovina sedmdesátých let minulého století a já byl chovancem středoškolského ústavu. Spíš než o vzdělání jako takové jsem plnou silou svých osmnácti let usiloval o srdce spolužačky Mileny.
Nu, popravdě řečeno, více než po získání jejího srdce jsem toužil po rozkoši dosud nepoznané, po nejintimnějším splynutí s touto výstavní dívkou. Její přízeň vůči mé osobě vykazovala ženskou vrtkavost, někdy mi Milena na moment dovolila ochutnat kouzlo těsného obětí nebo dokonce hluboký příslib svých rtů, jindy se ke mně chovala chladně. Sám nevím, jestli se nedokázala rozhodnout, kam až mě má nechat zajít nebo si se mnou jenom tak pohrávala.
„Naši chtějí, abych šla do průvodu, oni si na tyhle věci potrpí. Půjdeš taky?“ Položila mi nenadálou otázku pár dní před prvním májem.
Účast na těchto normalizačních šaškárnách byla v té době dobrovolně povinná, a ten, kdo se opovážil nejít, byl obdařen černým puntíkem. Tak to víte, že se mi nechtělo, avšak Milenin dotaz vše postavil do jiného světla a v mé hlavě se rázem zrodil ďábelský plán: „No jasně, že půjdu, když tam budeš ty. Cestou spolu vezmeme roha, zajdeme někam do parku a já tě políbím pod rozkvetlou třešní. Víš, abys mi neuschla.“
Milena se na chvíli zamyslela a v očích se jí objevilo zvláštní tajuplné světlo, které jsem do té doby v žádných dívčích očích neviděl. Zvážněla, pak se rozesmála a odpověděla jednoduchou větou: „Tak jo, to bude fajn.“
Ráno onoho svátečního dne jsem nemohl dospat a vzbudil se asi o dvě hodiny dřív. Před školou jsme se s Milenou pozdravili lehkým spikleneckým dotykem konečků prstů, jen my dva věděli, co nás čeká. Vyfasovali jsme nějaká budovatelská mávátka, ve velké formaci žactva a učitelského sboru vyrazili od školy hlavní třídou. S Milenou jsme se courali, zvolna propadali až na konec naší skupiny, a potom se vmísili mezi nějaké cizí úředníky z kanceláří. Odtamtud jsme pak tiše zmizeli do postranní uličky, vzali se za ruce a nenápadně zabočili do blízkého parku. Ten byl pochopitelně liduprázdný, protože kdo nebyl v průvodu, radši nevystrkoval nos z bytu, aby nebyl nápadný.
Sice to asi nebyla třešeň, ale kvetlo to jako o závod, stálo v zastrčeném koutě a přímo vyzývalo k prvomájovému políbení. Pevně jsem ji uchopil do náručí, ona se ke mně natěsno přitiskla a naše ústa se spojila v nekonečně dlouhém polibku, ze kterého se mi dočista zatočila hlava. Budu upřímný, z mého těla nezareagovala jen hlava, ale i něco docela jiného a já ucítil příležitost, zajít v našem sbližování úplně nejdál. Posadil jsem si ji na lavičce na klín a přes lehkou jarní blůzku jsem začal zkoumat její kypré dívčí tvary. Milena maličko zakličkovala tak, jak to ženy při milostné předehře dělávají, a mě napadlo, že bych si mohl pomoct klasikem: „Je první máj, je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas,“ zadeklamoval jsem a snažil se jí sáhnout pod sukni.
„A ty slyšíš nějakou hrdličku, Honzo?“ Zlehoučka odsunula moji ruku.
„To ne, Mileno, ale když ty jsi tak krásná a já po tobě strašně moc toužím.“
V ten moment Milena znovu zvážněla, přivřela oči a položila mi zásadní otázku: „Máš?“
„Kdo je připraven, není překvapen,“ chtělo se mi říct. Leč namísto toho jsem se zmohl jen na tiché: „ano.“ A s vážným výrazem ve tváři vytáhnul krabičku, kterou jsem pár dní předtím v naději zakoupil s velkým ostychem u kasy v drogerii.
Milena mi takovým zvláštním a pro mě doposud nepoznaným způsobem zvláčněla v náručí a dovolila, abych si ji vzal na klín obkročmo. Srdce se mi rozbušilo jako o závod, tlak musel vylétnout kamsi k nebeským výšinám a já se už, už chystal...
„Proboha, Honzo, támhle za křovím... Jde sem esenbák!“ Vykřikla, když mi do vysněného okamžiku prvního splynutí zbývalo už jen pár vteřin.
Já byl jak omámený a netušil, co mám udělat.
Nicméně jakkoli byla Milena mladičká a zřejmě jen o trochu zkušenější než já, projevila v té kritické chvíli pravou a nefalšovanou ženskou duchapřítomnost: „Budu dělat, že je mi jako špatně a ty se o mě chceš postarat.“
Seskočila mi z klína, bleskurychle si vrátila ňadra do podprsenky, stáhla blůzku, urovnala kalhotky a sukni, natáhla mi kalhoty a sedla si vedle mě. Nevím, jak se jí to podařilo, ale když příslušník VB přišel blíž, uviděl třesoucí se dívku s obličejem křídové barvy, jak si na lavičce opírá hlavu o kluka s vytřeštěným výrazem.
Muž zákona zaváhal, chvilku se rozhodoval, zda nás má pokárat za absenci v průvodu, ale pak u něj kupodivu zvítězila starostlivost: „Nechcete zavolat záchranku?“ Zřejmě si všiml mávátek, ležících na kraji lavičky a usoudil, že přítomnost tisícihlavého davu vykonala na té křehké bytosti ženského pohlaví v horkém dni své neblahé dílo.
„Ne, ne, už je to lepší.“ Zaprotestovala Milena chvějícím se hlasem. Představa přesunu do špitálu pro nic za nic jí musela natolik vyděsit, že se jí dařilo nabývat normální barvy jen velmi zvolna.
Soudruh příslušník si zřejmě uvědomil, že už projevil dost lidskosti a teď by měl pro změnu nasadit úřední tón: „Předložte občanské průkazy,“ přikázal přísným hlasem, pečlivě naše doklady totožnosti zkontroloval a celou záležitost uzavřel slovy: „V pořádku, ale ta mávátka nezapomeňte odnést zpátky do školy.“ A zmizel.
S Milenou jsme se zvedli a také odešli, na nějaké prvomájové intimní pokračování jsme už neměli pomyšlení. Tedy já bych ho určitě měl, ale ona zřejmě usoudila, že příslušník VB musel být jakýmsi zhmotněným ramenem osudu, který nám ono májové milostné potěšení nechtěl dopřát. Tak jako tak naše raná studentská láska neměla dlouhého trvání a zanedlouho skončila rozchodem ještě dřív, než stačila doopravdy začít.
Opět přichází první máj a já se zas chystám vyhledat rozkvetlý strom. Chci pod ním pevně obejmout a políbit ne Milenu, ale svou drahou Soňu, ve které jsem před mnoha a mnoha léty našel tu pravou a kterou si rozhodně nenechám uschnout.
