Příběh paní Květy

Psal se začátek devadesátých let minulého století, Květa s Martinem byli dva roky spolu a chystali se založit rodinu. Domek na okraji pošumavského městečka byl čerstvě dobudován svépomocí a s přispěním jejích rodičů.

„Květuš, dneska se asi zdržím v práci,“ loučil se Martin onoho osudného rána se svou milovanou. „Budeme nakládat klády z poražených stromů na vagóny a je toho strašně moc, nečekej na mě s večeří.“

„Ale však já si na tebe ráda počkám,“ usmála se Květa a vlepila mu pusu, „jen mi tam na sebe dávej pozor.“ Dodala žertem. Netušila, jak osud s touhle její větou krutě zatočí.

Martin si dával pozor, ale práce bylo opravdu hodně. Snad se zkombinovala únava při uvazování kmenů pro nakládku posledního vagónu s nedostatečně rychlou reakcí. Jeden kmen se vysmekl z úvazu, když ho zdvihl jeřáb, Martin nedokázal včas uskočit a kmen ho zavalil. Rozdrcené rameno bylo tím menším zlem ve srovnání s úrazem hlavy a těžkým zhmožděním mozku.

Týdny ve špitále v bezvědomí, trvalé následky. Když se Martin konečně probral, nedokázal poznat nikoho ze svých příbuzných, dokonce ani vlastní ženu. Teprve po dlouhých měsících pobytu doma si uměl instinktivně trochu přidržet skleničku, když mu Květa dávala napít. Nemohl chodit, zmohl se jen na pár skřeků, nechápal význam slov. Netrápil se. Nevěděl, co je to štěstí nebo smutek, vnímal jen maličkosti ve své blízkosti.

„Héé, héé,“ zareagoval s minimem emocí, když uviděl, jak mu moucha pobíhá po ruce. Když odletěla, okamžitě na ni zapomněl.

Květa byla nešťastná. Žádné děti, žádná rodina, sen o krásném životě byl nenávratně ztracen.

„Nepřemýšlela jsi o ústavu? Mohla bys začít znovu žít.“ Navrhla jí po čase mamka.

„Nikdy!“ Květa se tenkrát na vlastní mámu naštvala jako snad nikdy předtím. „Je to můj manžel, když jsme se brali, tak nikoho neměl a já nedopustím, aby zůstal sám. Dík, žes mi s ním pomáhala, ale jestli nechceš, už nemusíš. Zvládnu to sama!“

Obě to mrzelo, ale emoce odezněly a tenhle rozhovor ukázal, jak to má Květa postavené. Pracovala v místní firmě a lidé jí vyhověli, když si potřebovala odbíhat domů za Martinem. Respektive za tím, kdo byl kdysi jejím sebevědomým, spolehlivým a veselým Martinem.

Květě ubíhaly roky v životním stereotypu. Dokud byli její rodiče naživu, dokázali jí hodně pomáhat, ale když zestárli a opustili tento svět, zůstala na všechno sama. Pocit neštěstí postupně vystřídal pocit smíření. S lidmi moc nepobývala, z práce si každý den odskočila párkrát domů, po práci rychle nakoupit a zase k Martinovi. Povídala si se svým manželem. Vyprávěla mu o všedních starostech a už ji ani nepřišlo, že krom několika jednotvárných zvuků se od něj nedočkala odpovědi. I on si na její vyprávění zvykl. Slova sice nechápal, ale její přítomnost a melodie hlasu mu dělala dobře. Když se k němu skláněla, aby ho pohladila, nakrmila, asistovala mu při vyprazdňování, umyla, vnímala jeho pohled. Občas měla pocit, jakoby se na ni usmál nebo se snažil opětovat její pohlazení. Nebyla si jistá, jestli to není jen klam, ale snažila se tomu věřit.

***

Květiných padesátin se Martin nedočkal. Byla zvyklá vnímat rytmus jeho oddychování ve spánku a té jarní noci ji probudilo podivné ticho. Zemřel klidně, bez bolesti, bez pohnutí, jakoby se jeho poničený mozek najednou sám od sebe vypnul. Květa vystrojila skromný pohřeb, přišlo jen pár nejbližších přátel.

Nebyla nešťastná, ani nevnímala pocit vysvobození. Martinův skon podvědomě očekávala už mnoho let, jen byla překvapená, že se to stala právě nyní. Přemýšlela, co bude dělat.

„Mohla bych začít žít. Ale co je to vlastně žít? Můj život znamená pomáhat někomu jinému, nic jiného neznám. Nedovedu si představit, že bych se mohla věnovat něčemu jinému.“

Květa odešla z práce a prodala svůj dům. Sehnala si byt v nedalekém větším městě a přijala místo v tamním hospici. Starala se o staré lidi a o nevyléčitelně nemocné, kteří tam trávili poslední fázi svých životů, za dalšími chodila do jejich domovů. Opatřovala je s podobnou láskou jako předtím svého Martina, začasto jim byla posledním společníkem před smrtí. Při každém slově, pohybu a úkonu z ní vyzařoval klid a vstřícnost, kterou dokázala naplnit jejich vědomí před odchodem na druhý břeh. 

***

„Paní Květo, mohu vás pozvat na kávu?“ Zeptal se jí pan Jaroslav, když se jednoho večera na sklonku letošního léta chystala domů. Na okamžik se zarazila. Už dávno ji žádný muž nikam nepozval. Navíc Jaroslav je doktor, o kterém všichni říkají, jaká je kapacita. Po chvilce váhání pozvání přijala.

Seděli naproti sobě v maličké kavárně, Květa vnímala vlídný pohled jeho pronikavých očí.

Líbila se mu, přitahovala ho svým pozitivním a klidným přístupem k životu. Nevěděl, jak začít rozhovor, tak si pomohl svou profesí. „Od doby, kdy jste přišla, se několik našich pacientů neuvěřitelně psychicky zvedlo. Jako byste na ně působila nějakou kouzelnou mocí, dokázala jste s nimi mnohem víc než klasická medicína.“ Potěšilo ji to.

Napřed jí vyprávěl o svém životě. V mládí pracoval jako praktik, před léty se dokonce zúčastnil několika zahraničních misí. K stáru ovdověl, přestěhoval se do města a nastoupil v hospici.

Když skončil se svým vyprávěním, poprosil jí, aby mu pověděla o sobě. Váhala. Dlouze mu hleděla do tváře a snad to byla právě ta síla, ukrytá v jeho očích, která ji přiměla mluvit.

Rozhovořila se, dlouze se mu svěřovala se svým osudem jako nikdy nikomu předtím. Mlčky na ni hleděl s vážnou tváří, jen občas přikývnul, usmál se nebo pronesl krátkou poznámku. Nelitoval ji, spíš vnitřně obdivoval její sílu. Poznala to na něm. Cítila, jak proud jejích slov odnáší veškerou tíži prožitých let. Když skončila, zlehka, jakoby opatrně jí položil ruku na ruku. Neodtáhla se, jen tiše vnímala teplo jeho dlaně.

Květa se s Jaroslavem schází tak často, jak je to možné, jak jim to dovoluje jejich práce pro hospic. Někdy si zajdou na večeři, jindy za kulturou, občas přespí on u ní nebo ona u něj.

Celý život byla Květa odkázaná sama na sebe a žila pro druhé. Teď najednou cítí, že se má po mnoha létech na koho spolehnout a o koho opřít. Vnímá, že ji má Jaroslav rád a že chce žít pro ni.

Zítra večer zas přijde na návštěvu. Navrhne mu, aby u ní už zůstal napořád. Ví, že je to jeho přání.