Leckdo si možná řekne, proč se zabývat nějakou obyčejnou kočkou, když lidé jsou přece důležitější. A přitom i ony prožívají své mnohdy nelehké osudy plné utrpení a touhy. Touhy po lepším životě a po tom, aby je měl někdo rád.
Nedělní žižkovská umísťovací výstava koček z útulků byla veskrze úspěšná, podařilo se nalézt domov jednatřiceti z pětačtyřiceti koček. Byla mezi nimi i Shelly, jejíž příběh rozhodně stojí za vyprávění. Než se však k němu dostaneme, podívejme se na pár jejích kočičích kamarádek, jak odcházejí do svých nových rodin.
Mourovatá Ivča se stěhuje do svého nového domečku, kde jí čeká budoucí kamarád, kocourek plemene ragdoll.
Eliška dostane za úkol dělat společnici šestnáctileté kočce v bytě na jednom z pražských sídlišť.
Bibinka odjíždí do Horoměřic. Čeká tam na ni kocour Henry, bůhví, jestli to není potomek nějaké anglické šlechty.
Kačka, kamarádka Ivči z prvního obrázku, se přesouvá do Říčan. I ji čeká na místě kocourek, ale oproti Henrymu možná docela obyčejný.
Zdá se, že dneska se všichni kocouři rozhodli požádat svůj dvounohý personál, aby jim obstaral kamarádku. Nejinak je tomu i u Trixie, jede za svým parťákem do pražského bytu.
Odetka tak strašně pospíchala, že jsem ji málem nestihl vyfotit. Tak aspoň volá na svoje kamarády "ahoj, mějte se všichni fajn!"
A teď už konečně k příběhu Shelly. Necháme její náhradní útulkovou mámu paní Janu, aby nám ho vyprávěla.
Letos v únoru byla v jedné vesnici na Berounsku odchycena kočička. Možná se ani nedá říci odchycena, spíš si sama přišla pro pomoc, sama cítila, že je již na pokraji svých sil. Kožíšek měla vypelichaný, tělíčko bylo jen kost a kůže. Cítila jsem pod prsty každý obratel, každé žebro. Kočička čekala koťátka. Naštěstí nebyla ještě ve vysokém stupni březosti, a tak mohla být provedena kastrace. V tak špatném zdravotním stavu by koťátka stejně nedonosila, nebo by sama porod nepřežila.
Byla takový malý, vystrašený uzlíček, ošklivé kačátko s velkýma zelenýma očima. Dala jsem jí jméno Shelly. Pomalu jsem si získávala její důvěru. Nebylo to vůbec lehké, protože její léčba byla velmi náročná. Potýkaly jsme se s chudokrevností, zánětem mléčných žláz, s nekonečným průjmem a rýmou. Stále návštěvy veterináře, odběry krve a spousty injekcí pro ni byly hodně traumatizující.
Po všech těch jejích životních útrapách se z ní stala mazlivá a něžná kočička milující člověka. Nepromešká jediný okamžik, kdy může být u mě na klíně, spěchá když jdu spát, aby byla první v posteli a jiná kočička ji náhodou nepředběhla. Myslím, že mě má hodně ráda a já mám velmi ráda ji. Zároveň vím, že nastal čas, kdy jí musím najít nový domov. Už není ošklivé kačátko, je z ní krásná kočička, její kožíšek není vypelichaný, je krásně hustý, kouřový s delším chlupem. Už není hubená, ale krásně osvalená a zakulacená.
Ano, musím se s ní rozloučit, protože na její místo přijde jiná kočička, která potřebuje pomoc. Možná bude ze stejného místa jako Shelly, možná z jiného. Je jich totiž hodně, hodně jich potřebuje naši pomoc, žádná si nezaslouží žít na ulici, trpět hlady a zimou. Každá by měla mít svůj domov, pelíšek a plnou mističku.
Často se mezi pečujícím a kočkou vytvoří takový zvláštní silný vztah. Když mi ráno paní Jana ukazovala Shelly, říkala, jak moc k ní přilnula, že ani neví, jestli si přeje, aby si ji někdo odnesl nebo ne. Na jedné straně s ní chtěla zůstat a na druhé straně si přála, aby se po ní uvolnilo místo pro další neméně potřebnou kočku. Chvilku jsme o tom mluvili a paní Jana nakonec řekla, že ano. Umístit, ale jedině k někomu, komu se stane skutečným životním druhem.
Pak přišly dvě dámy, matka s dospělou dcerou. Dcera zajela pro svou dávno osamělou maminku a přivezla ji, aby si mohla vybrat kočku. Maminka si vybrala právě Shelly a paní Jana zkušeným okem poznala, že ano, tahle paní je ta pravá.
Pak nastalo loučení, při kterém byla paní Jana silně dojatá a hned potom vítání s dcerou i s maminkou. Ta si sice nepřála fotografovat, ale já ji viděl a vím, že se Shelly dostala do těch nejlepších rukou.
