Říká se, že myslíme-li pozitivně, máme větší naději na úspěch, a naopak, když se poddáváme negativním myšlenkám, vystavujeme se většímu riziku nezdaru. Jelikož jsem v podstatě životním optimistou, tak s touto teorií rád souhlasím. Zajímavé je však zamyslet se nad tím, jaké mechanizmy fungování jí různí lidé přisuzují.
Kdysi jsem znal jednu paní, která tvrdila, že naladěním své mysli evokujeme příslušnou složku všudypřítomné astrální energie, jež nás pak zpětně ovlivňuje. Ona dáma se intenzivně zajímala o různé alternativní metody v rozličných životních oblastech, neustále byla zahalená vůněmi různých exotických čajů a vonných svící, ve „východních“ naukách byla jako doma. Neříkám, že na její teorii není ani špetka pravdy, vždyť přece kolem nás existuje celá řada jevů, které se nám doposud nepodařilo vědecky zmapovat, a které jsou tudíž součástí těch přírodních zákonů, které ještě neznáme. Nicméně princip fungování pozitivního a negativního způsobu myšlení vnímám poněkud jinak, daleko prozaičtěji.
Ta paní ilustrovala svou teorii na jednoduchém příkladu. Když na nás někdo nemocný v období chřipkové epidemie zblízka „prskne,“ například v dopravním prostředku, a my si pomyslíme „tak a teď jsem to od něho chytil,“ astrální energie naši myšlenku ztvární a snaží se jí vyhovět tím, že dodá virům silový impuls. Říkala, že to funguje i naopak, pomyslíme-li si „určitě odolám, mám přece dobrou imunitu,“ tak stejný silový impuls dostane naše obranyschopnost a nebezpečí nákazy se tak sníží.
Podle mého laického názoru to není o žádné astrální energii, ale o podvědomí (odborníci jej nazývají nevědomím, ale přidržme se raději obecněji rozšířenějšího výrazu podvědomí). Myslím, že naše podvědomí nás v každodenním životě ve všemožných situacích ovlivňuje daleko víc, než si dovedeme představit a než jsme ochotni připustit. Jakmile tedy dojde k onomu virovému prsknutí v dopravním prostředku a my v duchu uvěříme své imunitě, podvědomí okamžitě spustí nějaké obranné procesy v našem těle, aby se nám pokusilo dát za pravdu. A obráceně, lekneme-li se, že nás získané viry přemohou, podvědomí automaticky tyto obranné procesy přitlumí. Bylo by naivní tvrdit, že se jen díky pozitivnímu přístupu a svému podvědomí dokážeme za každé situace virové nákaze ubránit. To samozřejmě závisí na mnoha dalších faktorech, například na naší dlouhodobé i okamžité kondici, na intenzitě virové expozice a na bůhví čem dalším, ale přesto se domnívám, že na to něco je.
Zřejmě to funguje i daleko obecněji, chceme-li něčeho dosáhnout, měli bychom si důvěřovat, tedy racionálně, nikoli slepě a bezmezně. Pak nám naše podvědomí pomůže tím, že nás nasměruje správnou cestou, vnukne nám lepší postupy řešení, než kdybychom se od počátku obávali nezdaru. My lidé jsme součástí přírody a většina z toho, co platí pro nás, platí i pro ostatní živočichy. Dovedete si například představit, že by vaše kočka dokázala ulovit myš, kdyby nebyla motivována představou smlsnutí chutného sousta? Jinak by to totiž při své lenivé nátuře mohla rovnou zabalit.
A tak si říkám, že je skutečně lepší být optimistou navzdory tomu, že si občas natluču nos nezdarem, který moc neočekávám, než být pesimistou, který se může těšit leda tak z paradoxního uspokojení, když opět dojde na jeho slova a to či ono se nezdaří a který se snad ani nedokáže radovat z úspěchu, ve který nevěřil.
