Pamatujete si na dávné telegramy, pohlednice, koresponďáky, expresní dopisy a jiné poštovní vymoženosti? Vlastně ani nevím, které z nich ještě existují, smetla je moderní doba, v níž se během pár vteřin spojíte s kýmkoli na světě.
Vzpomínám na jeden stařičký vtip, který koloval o držgrešle chlapíkovi, jenž nutně potřeboval poslat telegram své sestře. Zeptal se tedy na poště, kolikže taková legrácka stojí a sličná paní za přepážkou mu odpověděla, že za každé slovo bude muset zaplatit čtyřiadvacet haléřů a podpis bude mít zadarmo. Načež se chlapík zamyslel a s vážnou tváří řekl: „Já jsem indián z kmene Siouxů a jmenuji se Přijeduvečtvrtekráno.“
Vtip už nepravil, jestli ten človíček takový telegram opravdu poslal, zda do něj napsal jen jediné slovo, třeba „ahoj“ a podepsal se oním nezvyklým jménem. Ve skutečnosti by mu to stejně nebylo nic platné, neb sličná paní za přepážkou mu zapomněla prozradit, že minimální cena telegramu je dvě čtyřicet a další slova se počítají jen z toho, co je nad deset. A pak věřte vtipům.
Sám jsem posílal telegram sned jen jednou. Byly prázdniny a já coby študák vyrazil s klukama na čundr do divoké české přírody, snad někam na Šumavu nebo do Posázaví, už nevím. Jezdilo se nalehko jen s usárnou, spalo se buď pod širákem nebo maximálně ve stanu, spíchnutém ze dvou celt. Jedly se lesní maliny a jahody, opečené buřty s chlebem, já třeba miloval čerstvě nasbírané houby, osmažené na víčku ešusu na malém oříšku másla. Jezdili jsme buď stopem, a když nás ušmudlané čundráky nikdo nevzal, skočili jsme do lokálky, tehdy to bylo za pár korun. Když jsme si někdy večer skočili z lesa do nejbližší vesnické hospody na pár piv s utopencem, utratili jsme maximálně pětku.
Čundrování bylo zábavné, člověk při něm moc neutratil, ale maminka mě vždy vybavila rezervní stovkou s tím, kdyby se něco stalo. To víte, maminky byly, jsou a vždy budou starostlivé. Jednou jsem se takhle vrátil z čundru domů, týden nošené, propocené a od ohýnků uzené oblečení hodil do prádelního koše, převlíknul se a mazal zase pryč, tentokrát na chmelovou brigádu.
Tehdy jsme stáli na valnících a jako jedni z mála plnoletých strhávali štoky, určené k očesání na kombajnech. Po stržení prvních pár štoků jsem si na cosi vzpomněl, zhrozil se a netrpělivě vyhlížel konec šichty. Tak tak jsem to stihnul do nejbližší vesnice na poštu, honem poslal telegram domů: „zapomenutá stokoruna v náprsní kapse Honza“ a doufal, že dorazí dřív, než maminka vypere košili z čundru. To víte, stovka, dneska si za ni skoro nic nekoupíte, ale tehdy to byly nějaké peníze.
Nicméně maminky byly, jsou a vždy budou nejen starostlivé, ale též prozíravé a vybavené smyslem pro humor. A tak mě má rodička po návratu z chmele uvítala slovy: „Prala jsem hned, co jsi odjel, ale kapsičky u košil kontroluju pokaždé.“ Pak sáhla do šuplíku, řekla jen: „koukej, tady je“ a zamávala mi tou zelenou stovkou před nosem. Ještě voněla kouřem z opékaní buřtů a hub na čundru.
Pár let na to jsem se zamiloval, přišly zas prázdniny, já byl s rodiči na chalupě a má pozdější a jediná manželka na tehdejším pionýráku v roli vedoucí. Psali jsme si dopisy, a jelikož jsem potřeboval, aby věděla co nejdřív, jak ji mám rád a jak se na ni těším, posílal jsem svá vyznání jako expresní psaní. Tedy nikoli za šedesát haléřů, nýbrž za dvě dvacet. Nedovedete si představit hrůzu v mých očích, když jsem zjistil, že už je pošta zavřená a já si nemůžu koupit patřičnou známku, abych svůj dopis dostatečně ofrankoval. Ten den se však ukázalo, že mamince nechybí jen starostlivost a prozíravost, ale že je i shovívavá. Ačkoli měla spoustu práce se zavařováním, našla si čas prohledat všechny šuplíky a vyštrachala pro mě dost třiceti a šedesátihaléřových známek, aby to vydalo na expresní psaní. Asi si dovedete představit, jak byla potom ona obálka oblepená, že tam pomalu ani nezbylo místo na adresu.
Ono se řekne, že to byl obyčejný telegram nebo psaní, ale posuďte sami, neměly ty dávné poštovní služby svou romantiku? Jenomže pokrok holt nezastavíš, dneska párkrát kliknete na mobilu a vaše maminka se v cuku letu dozví, že jste si něco zapomněli v kapse a bojíte se, aby vám to nevyprala. Stejně tak rychle dokážete vyjevit své city ženě, kterou máte rádi a jedinou vaší starostí je, aby vám náhodou nevypadl signál nebo nedej bože neklekla baterka.
I pošta jako taková se změnila, bohužel hodně k horšímu. Pošťáci, než aby mohli v klidu vykonávat svou práci, jsou nuceni k nabízení nejrůznějších doplňkových předmětů zákazníkům, kteří o ně většinou nestojí. Však by vám mohli sami vyprávět. Z mnohých míst po naší vlasti pošty úplně zmizely nebo byly přeměněny na poštu Partner s osekanými službami. Než abychom se dočkali něčeho, nač netrpělivě čekáme doma celý den, spíš najdeme ve schránce oznámení o nezastižení a uložení zásilky na bůhvíjak vzdálené poště. Nu, asi každý z nás o tom ví své.
Nicméně tenhle článek není o stěžování, a tak se raději ještě na chvilku vraťme do dob onoho dávného poštování. Před časem jsem sáhnul do zadních regálů naší domácí knihovny a vytáhl knížku, z níž na mě vypadla pohlednice z roku 1974. Byl na ní obrázek bulharské černomořské pláže a moji rodiče mi ji tenkrát poslali, když se mi poprvé troufli svěřit provoz domácnosti a na čtrnáct dní odjet na dovolenou. Dlouze jsem si ji prohlížel a vzpomínal na doby svého dávno větrem odvátého mládí. A tak mě napadá, až na to budete mít tu správnou náladu, prohrábněte pár svých stařičkých a dlouho nepoužívaných věcí, možná v nich najdete taky takovou pohlednici, dopis nebo aspoň koresponďák.
