Říkává Eva svým zákazníkům. Ještě předtím je však ve své suterénní garsonce s hranou účastí vyzpovídá. Pár otázkami z nich dostane, jestli jsou ženatí, jak často střídají holky z erotických podniků a jestli mají hluboko do kapsy.
Jakmile narazí na ženáče, který má dost peněz na to, aby si to rozdával s kdejakou holkou a u kterého není pravděpodobné, že se k ní bude vracet, rozjede s ním svou akci. Přivine se k němu, pak se na moment zarazí, nakrčí noc a šibalsky mu pohrozí prstem: „Pejsánku, napřed běž do koupelny a pořádně se vysprchuj, ať mi v postýlce pěkně voníš. Věci si můžeš odložit tady na ten věšák, koupelna je na konci chodbičky nalevo.“ Potřebuje jen trochu času, aby mohla začít uskutečňovat svůj nekalý plán.
Některý zákazník je opatrný a věci si bere s sebou do koupelny, jiný to neřeší a všechno nechá v Evině pokojíku. Ta si pak počká, až uslyší z koupelny šplouchání vody, rychle prohrábne jeho šrajtofli a když najde platební kartu, tak si ji ofotí. Někdy má kliku a těch karet objeví víc. Samotnou erotickou službu pak takovému zákazníkovi poskytne natolik neosobně a chladně, aby neměl chuť přijít znovu.
Eva má maličký notýsek, kam si zapisuje ofocené údaje z platebních karet zákazníků a datum, kdy si je pořídila. A taky má dobrou paměť na tváře, bezpečně pozná, když se k ní přece jen nějaký takový zákazník vrátí. Toho pak ze své akce vyřadí.
Když Eva ve svých záznamech zjistí, že údaje z nějaké karty má už čtvrt roku, ozve se Renému. Ten jí řekne, jaké zboží a ze kterého internetového obchodu má přes tu kartu koupit. Eva použije anonymní SIMku a pokud to vyjde, René jí vrátí polovinu peněz v hotovosti, čímž Eva celou akci s tím hlupákem zákazníkem úspěšně uzavře. Zamne si ruce a pomyslí, kterého promiskuitního chlapa by napadlo, že ho okradla právě ta štětka, s níž se před víc jak čtvrtrokem vyspal. Vždyť si na ni už ani nevzpomene, když mu to tehdy tak mizerně udělala. A i kdyby si náhodou vzpomněl, tak si nebude jistý a jako ženáč po ní nejspíš nebude pátrat a riskovat doma malér.
Pocit uspokojení z úspěšného lupu Evě nikdy dlouho nevydrží. Tak jako každý večer pečlivě uklidí a běží za svou starou mamkou. Dá si s ní rychlé kafe a postěžuje si, jaké to měla dnes v kanceláři náročné. Vyzvedne si od ní svého malého synka Lukáška, se kterým se pak vrátí do suterénního království.
Na nějaký čas si může oddechnout, že bude moct v klidu splácet dluh po Lukáškově otci, který ji před svým odchodem přivedl na buben. Pro splátky dluhu si každý třetí den v měsíci chodí dva hromotluci, kteří jí nezapomenou zdůraznit, že jediná alternativa ke splátkám je utrpení. Hoši jsou v tomhle ohledu machři. Ve svém repertoáru mají fyzické násilí, které se v případě potřeby neobejde bez následků, náhodná sražení autem nebo třeba záhadná zmizení osob, zejména malých dětí. Eva si dodnes pamatuje, jak jí zlomili ruku, když tehdy před třemi léty chtěla důrazně odmítnout platit dluh, který u nich zanechal její přítel dřív, než stačil utéct.
Začala se živit vlastním tělem a zpočátku nechtěla krást, doufala, že si tímhle způsobem na splátky vydělá. Záhy však zjistila, že kdyby nasadila tak vysoké ceny, tak by k ní nikdo nechodil. Pak se na tomhle pochybném kšeftování s platebními kartami domluvila s René. Byl to chlápek, kterého znala už ode dřív a nikdy si o něm nic extra nemyslela, ale na tohle jí teď přišel dobrý.
„Ještě to musím vydržet necelé dva roky a pak z toho budu venku... Jestli mě do té doby nezavřou...“ Zasnila se Eva po poslední splátce. Maluje si to narůžovo, chce seknout s touhle prací a s okrádáním svých zákazníků. Najde si normální zaměstnání, třeba zrovna v nějaké kanceláři, aby nemusela mamce lhát. A chlapi? Za tu dobu už jich měla spoustu a věří si, že by dokázala poznat poctivce, který by to s ní a s jejím Lukáškem myslel vážně. „Jestli se někdy nějaký takový princ z pohádky objeví, tak mu budu tou nejlepší a nejvěrnější princeznou.“
„Jestli se objeví... Takoví princové žijí asi jedině v pohádkách...“
