Někdo má jenom jednu a vystačí si s ní celý život. Jiný jich vystřídá víc, když se mu jedna znelíbí, najde si jinou. A další jich má hned několik zároveň, střídá je jako ponožky podle toho, jak se mu to zrovna hodí.
Tak jak je to vlastně s tou pravdou? Pokud se striktně držím své pravdy, svých názorů a nejsem ochotný je měnit, je to ošidné. Na jedné straně si mohu poklepat na rameno, jaký jsem zásadový, ale na straně druhé mě lidé mohou považovat za člověka, který neumí naslouchat ostatním a připustit si, že se on sám třeba mýlí.
Ono to záleží i na okolnostech a úhlu pohledu. Když vám teď budu tvrdit, že 5+5=12, tak prohlásíte, jaký jsem hlupák. Vždyť přece každé dítě ví, že 5+5=10. Tak kdo má pravdu a kdo se mýlí? Záleží na tom, v jaké číselné soustavě počítáme, zda v osmičkové nebo v desítkové. Vida, nikdy bych neřekl, že i v přísné matematice může platit ono čapkovské „každý má svou pravdu.“
Když někdo vystřídá několik pravd ve svém životě, může to být moudrý člověk. Dospěl, dozrál a usoudil, že se ve svém dětském a poté puberťáckém pohledu na svět v lecčems mýlil. Pak zestárne a životní zkušenosti mu ukážou, že ani ta jeho dospělácká pravda nebyla vždy tím pravým ořechovým.
Anebo to taky moudrý člověk být nemusí. Stačí, aby se vystřídalo několik politických režimů a on pokaždé pochleboval těm, kteří byli zrovna mocní. Takže v tomhle případě nikoli moudrý, leda tak vychytrale oportunistický. A ani se nemusejí střídat režimy, stačí prezidenti, parlamenty a vlády s různými postoji k domácí a zahraniční politice, ekonomice či k sociálním otázkám. Nebo třeba k lidským právům.
A pak jsou tu ti poslední, kteří mají a klidně tvrdě prosazují několik různých pravd najednou. Střídavě chodí do „pražské kavárny“ a „české hospody,“ mluví tak, aby se zalíbili jednou těm prvním a za chvilku těm druhým. Proč? Aby oběma názorově protichůdným skupinám ukázali, jací jsou dobří, chytří a aby tam získali přátele. Tedy spíš „přátele,“ protože přátelství a pokrytectví mi jaksi nejde dohromady. Jim asi ano. Jenomže i já tvrdím, že 5+5=12 a za chvilku, že 5+5=10. Asi jsem pokrytec.
Ale pryč od výbušné politiky a nudné matematiky, ponořme se na chvilku do vod lechtivě milostných. Ani zde to s pravdou není jednoduché. Člověk najednou pozná, že když něco tvrdí, tak to zároveň pravda je a zároveň i není.
O Marušce možná víte, moje známá, jíž vděčím za mnohá témata ke svým článkům, která mi dovolila, abych o ní psal. Hezká žena, trochu oplácaná, s úzkým pasem a výraznějšími boky (Maruško promiň, že tě tu tak rozebírám). Napsal jsem hezká a tvrdím, že je to pravda. Pro mě. Ale pro mnohé z vás, pánové, možná představa ženy s takovou figurou vůbec hezká není. Tedy opět ono čapkovské.
Ale kdyby jen to. Co když se mě někdo zeptá, jestli bych chtěl obdivovat Maruščinu postavu i v intimním soukromí bez slušivých šatů? Co bych odpověděl, aby to byla pravda? Chtěl i nechtěl. Je to vůbec možné, může být pravda ano i ne zároveň? Ta představa mě občas napadne a v tu chvíli mi bleskne hlavou, že odpověď „ano“ je správná. Zároveň si však uvědomím, že doma mám tu svou, kterou mám rád a která je daleko hezčí než všechny Marušky na světě. A rázem „ne“ je pravda, i když to „ano“ někde v koutku mysli přetrvává. Kluci, holky, máte to někdo z vás podobně nebo jsem v téhle pravdě schizofrenní jenom já?
Pravda je tedy zřejmě křehká a občas ošidná, s lehkou nadsázkou lze říct, že někdy dokonce i vrtkavá. Můj dávný kamarád Ríša měl na dveřích svého dětského pokojíku nalepený papír:
Tak tohle platí možná o králích a určitě o kočkách. My ostatní bychom měli být opatrní a s pravdou nakládat jako s křehkou křišťálovou vázou. A hlavně tu svou nevnucovat ostatním.
PS: Omlouvám se všem, kteří jsou skrz optiku své pravdy přesvědčeni o tom, že se mýlím.
