Plovoucí podlaha

Donedávna jsem si nedokázal odpovědět na otázku, proč se plovoucí podlaze říká plovoucí. Plovoucí, plavající, plující nebo chcete-li plavící se může být třeba člověk, který se jde vykoupat, ryba nebo jiné zvíře, jemuž je domovem vodní živel, případně obláček nebo zaoceánský parník. Nedávno jsme tu měli ledové kry, plovoucí po řekách. Což o to, dokud pluly, tak ještě nebylo nejhůř, ale když se nakupily a plout přestaly, začala se voda zvedat a šlo do tuhého. To pak hrozilo nebezpečí, že uvidíme plovoucí kusy nábytku, patřící těm nešťastným lidem, kterým vzedmutá voda zatopila domovy. Pokud jde o podlahové krytiny, tak jediným legálně plovoucím předmětem, který znám, je létající koberec v pohádce z Tisíce a jedné noci. Ale podlaha?

Doma jsme byli zvyklí na, řekněme klasičtější, případně staromódnější podlahové krytiny. Lino, koberec, dlaždičky, na půdě prkna, ale plovoucí podlahu jsme nikdy neměli. Pak nám najednou vylétla mladší dcera z hnízda a vyvstala potřeba předělat její pokojík. Už ani nevím, zda to napadlo mě nebo mou drahou polovici, jednoho dne jsme se rozhodli, že pro změnu vyzkoušíme plovoucí podlahu. Sehnali jsme takovou pěknou, dubovou, tedy přesněji řečeno jako dubovou, ve skutečnosti byla laminátová a ani nebyla zbytečně drahá. Jenže kdo ji položí? Pokojík je nevelký, návody mám k dispozici dva a dokonce se i trochu různí, takže si je možné vybrat, mohl bych to tedy jako dlouholetý a zasloužilý manžel zvládnout.

Nevěřili byste, jakou si při takové pokládce může člověk užít legraci. Tedy pokud nejste v tomto oboru profesionál, který si to vůbec nevychutná, udělá cvak cvak a ťuk ťuk, a za dvě hodinky je hotový i s olištováním. Místo mirelonu nebo podobného podkladového materiálu jsem nechal původní koberec, podle návodu si připravil distanční špalíčky a pustil se do kladení prkýnek vedle sebe. Šlo to jak po másle, tedy spíš skoro jak po másle. S každým čtvrtým prkýnkem hezky dolů do předsíňky, kde jsem měl dovoleno naprášit, zavolat na manželku, aby mi prkýnko přisedla a pilkou šukalkou (pardon přímočarou pilou) uříznout. Zpět nahoru a řada byla hotová. V tu chvíli mi konečně došlo to označení plovoucí. Plave totiž při pokládání. Přestože jsem měl už skoro celý pokojík hotový, s přiťuknutím každého dalšího prkýnka, aby pořádně zapadlo do svých sousedů, celá podlaha poodplula navzdory distančním špalíkům o několik milimetrů, takže ji bylo potřeba co chvíli tahat zpátky na patřičné místo. Řeknu vám, čím jí leželo víc, tím to bylo těžší. A při poslední řadě? Tahejte celou podlahu, když na ni zároveň klečíte.

Nakonec přišlo na řadu olištování. Člověk okolo těch zdí chodí celá dlouhá léta, ničeho si nevšimne, a až teprve ve chvíli, kdy je chce „ozdobit“ dlouhými pevnými rovnými lištami pozná, jak jsou vlastně křivé. Tadyhle hrbol o délce půl metru a výšce několika milimetrů, támhle zas údolí jako hrom, o rozích ani nemluvím. Kterýpak ťulpas to vlastně stavěl? Nu což, vybrakovat jsem knihovnu a stohy knížek jsem přemlouval lištu ke kopírování zdního reliéfu.

Nemám rád titěrnou práci, při níž se člověk dlouhé hodiny s něčím patlá a výsledek téměř nepozná. Tím víc mě naopak potěšil pohled na hotovou podlahu, která díky přesně vyrobeným perům a drážkám jednotlivých prkýnek vypadala pěkně, i když byla amatérsky položená. Jenom to napojení lišt v rozích nebylo tím pravým ořechovým, ale nevadí, to skryje nábytek a květiny.