„Ale kdepak, má milá. Po smrti už nic není, lidské vědomí přestane existovat a prostě je konec.“ Radek si v debatách s Lenkou vždy pevně stál za svým materialistickým pohledem na život a nebyl ochoten připustit jinou možnost.
Lenka byla na rozdíl od svého manžela hluboce věřící a existence lidské duše pro ni byla samozřejmostí. Jakkoli byli ti dva pro sebe navzájem vším, často na toto téma vedli dlouhé rozhovory a nedokázali se shodnout. „Dobře,“ usmál se jednoho dne Radek a uchopil Lenčiny ruce do svých dlaní, „jestli je na tvojí víře něco pravda, tak ten z nás, který umře jako první, se tomu druhému ozve ze záhrobí.“ Vážně se na něj podívala, bodlo ji u srdce, jeho slova jí přišla jako rouhání.
***
Když bylo Radkovi čtyřicet, dostal těžký infarkt a náhle zemřel, doktoři mu nedokázali pomoci. Večer po pohřbu, když děti už spaly, seděla Lenka v obýváku u zapálené svíčky a v hlubokém smutku se se slzami v očích modlila za Radkovu duši. Ve stejnou chvíli se zničehonic zastavily pendlovky visící na stěně, v prosklené skříňce se s cinkotem rozsypala sklenička a plamen svíčky se zatřepetal, div nezhasnul. „Radek,“ pomyslela si Lenka a málem se jí zastavilo srdce, „ve smyslu svých někdejších slov mi jeho duše přišla dát znamení.“
Lenka si prošla těžkým obdobím, děti vychovala sama a nikdy se znovu nevdala. O to víc se v četbě a v kontaktech se svým okolím přikláněla k duchovním oblastem. Ve své skromnosti měla obrovský smysl pro druhé, pomáhala, kde jen mohla, nejradši by vše rozdala potřebným lidem. „Andělé mě odměňují peříčky,“ radovala se pokaždé, když tenhle svůj maličký oblíbený předmět uviděla ležet na zemi v parku nebo na chodníku. A že jich nalézala hodně, rozhodně víc, než by jí přišlo normální.
***
Od Radkovy smrti uplynulo dvacet let, přišly zdravotní problémy a Lenka prodělala několik operací. „Pane doktore, dostala jsem obrovskou chuť na švestkové knedlíky, přímo je cítím.“ Zněla její odpověď na otázku, jak jí je, když se poprvé probrala z narkózy. Když se stejná chuť objevila po druhé operaci a poté i po třetí, Lence najednou něco došlo. Švestkové knedlíky sice sama nikdy moc ráda neměla, ale kdysi je často vařívala Radkovi, ten je miloval.
Loni na jaře se Lence blížila čtvrtá operace a ona navštívila jasnovidce, aby jí řekl, zda už se její problém konečně vyřeší. Z plánované krátké návštěvy se stalo dlouhé povídání, ten stařičký pán v Lence objevil moudrou bytost, která se v pozemské tělo oděla naposled. Narodila se proto, aby žila pro druhé a aby učinila poslední krok před cestou dál.
„Radkova duše je tu s vámi a provází vás,“ pravil jasnovidec a pokračoval: „Po smrti poznal svůj omyl a dal si za úkol vás chránit. Posílá vám do cesty lidi, kteří jsou vám blízcí. Když procházíte nějakou životní zkouškou, je při vás. A ta peříčka jsou od něj drobné pozdravy pro vaše potěšení.“ Poté se na chvilku odmlčel a pak jí odpověděl na její prvotní otázku: „Vaše operace dopadne dobře, vše bude tak, jak má být.“
Lenka si po návratu od jasnovidce opět zapálila svíčku a pomodlila se za Radkovu duši jako tenkrát večer po pohřbu. Zamyslela se a ve vzpomínkách na svého manžela se pokusila nazřít na život jeho materialistickýma očima. Napadlo ji, že tenkrát mohla nastat náhodná souhra několika okolností. Stroj ve starých vychozených pendlovkách se klidně sám od sebe zastaví, to se občas stává. Stejně tak sklenička mohla mít vnitřní pnutí a jednoho dne prostě náhodou prasknout. A plamen svíčky? Stačí prudší poryv větru venku, netěsná okna a vzduch v místnosti se rozproudí.
Napadlo ji, že lidé si zpravidla více všímají věcí, které mají rádi. Okolo peříčka ležícího na zemi může projít padesát lidí bez povšimnutí a až teprve ona si uvědomí, že tam něco takového je. Bezprostředně po probuzení z narkózy je lidský organizmus rozhozený, drobné čichové halucinace a pozměněné chutě nejsou žádnou výjimkou. Pan jasnovidec nemusel být člověkem s nadpřirozenými schopnostmi, ale spíš dobrým psychologem, který dokáže pomáhat lidem vhodně formulovanými odpověďmi, které od něj očekávají.
Navzdory těmto úvahám Lenka pevně věřila, že duchovní roviny a vjemy, které ji provázejí životem, jsou skutečné. Zahleděla se do plamene svíčky a napadlo ji, že větu toho starého pána: „vaše operace dopadne dobře, vše bude tak, jak má být,“ lze chápat dvojím způsobem. Lenka se po blížící se čtvrté operaci konečně uzdraví a po mnoho dalších let bude pomáhat ostatním. Nebo se poslední pozemská pouť její duše tímto světem uzavře a ona se bude moci odebrat někam dál. Setkat se s Radkem a pak odejít do míst, kde není tolik zla a protivenství jako zde.
***
Od Lenčiny čtvrté operace uplynul rok, dnes byla na testech a všechny výsledky vyšly konečně negativní. Když s radostí v mysli procházela parkem, uviděla z dálky dva vrabčáky, jak se zvesela hašteří v hustém křoví. Přišla blíž, ptáci odlétli a zbylo po nich jen pár peříček v trávě. Lenka je sebrala, zrovna těchhle několik kousků si schová pro štěstí.
