Mému utajenému investigativnímu zpravodaji se s několikanásobným nasazením vlastního života podařilo rozkrýt překvapivé zákonitosti ve způsobu parkování podle místa bydliště jednotlivých řidičů.
Zpravodaj s kódovým jménem Mínus pí (–?) zkoumal hustotu výskytu supermarketového lišeje, tedy různých oděrek a šrámů na dveřích vozidel na jednotlivých místech naší republiky. Došel k překvapivému závěru, že četnost tohoto úkazu se přímo úměrně zvyšuje s počtem obyvatel zkoumaného sídla, a nejčastější je tedy v Praze. Zjistil, že na místech, kde se parkuje v řadách vedle sebe většina řidičů, přijíždějících ve vozidlech s pražskou registrační značkou, staví své vozidlo do těsného sousedství již přítomných aut. Z toho tedy vyplývá, že pokud někdo zaparkuje „na Pražáka,“ nedává šanci nejen svému sousedovi, ale ani osádce vlastního vozu k výstupu či nástupu, aniž by došlo ke vzniku supermarketového lišeje.
Parkování „na Pražáka“ a tím pádem vznik zmíněného lišeje je v místech s hustou aglomerací obyvatelstva logické, protože je třeba šetřit místem, kterého je tam chronický nedostatek. Mínus pí chtěl tento fakt zdokumentovat, avšak bohužel si nepočítal dostatečně obezřetně při fotografování, rozzuření Pražáci si ho všimli, chytli ho za límec a chystali se ho hodit po hlavě do Vltavy. Naštěstí se mu za cenu ztráty kabátu podařilo na poslední chvíli uniknout, avšak svůj fotoaparát, který chtěl před Pražáky schovat v kapse, tím pádem bohužel skončil ve vlnách pod Palackého mostem.
Na opačném pólu stupnice šířky rozestupů mezi vedle sebe zaparkovanými vozidly stojí jev, zvaný „parkování na vidláka.“ V optimálním případě to znamená postavit svoje auto tak, aby mezi námi a sousedním vozidlem vznikla sice hodně široká mezera, avšak ne natolik, aby se do ní vešlo další auto, i kdyby byl jeho řidič nejpražákovatějším Pražákem. S tímto jevem se Mínus pí setkával hlavně na venkově, avšak v řidším výskytu jej nalezl i ve velkých městech zejména u vozidel s registrační značkou z nějakého zapadlého kraje.
Zde mohu dokonce nabídnout i fotodokumentaci, kterou Mínus pí pořídil na jakémsi lesním parkovišti, kde byl majitel inkriminovaného vozidla zřejmě na výletě, a tudíž nemohl mého utajeného investigativního zpravodaje inzultovat vidlemi.
Nicméně podle dalšího zjištění Mínus pí se parkovací zvyky našich občanů neřídí pouze místem bydliště, ale i povahovými rysy. Zde jsou výsledky jeho pátrání teprve na počátku a zatím tedy mohu doložit pouze dva parkovací typy, a to „na hulváta“ a „na naivku.“ Není bez zajímavosti, že do první kategorie spadají převážně muži vyššího věku a do druhé mladičké ženy, avšak samozřejmě nejde o pravidlo bez výjimek.
„Představte si, pane, rovnou úzkou lesní silnici, na níž se stěží vyhnou dva osobní automobily. Přímý úsek je ukončený ostrou nepřehlednou zatáčkou, do které není vidět nejen kvůli stromům, ale i proto, že se nachází na vrcholu stoupání. V momentě, když jsem se k té zatáčce blížil, instinktivně jsem sundal nohu z plynu, abych snížil rychlost a mohl jí bezpečně projet. Vše by bylo v pohodě, kdyby na konci zatáčky za vrcholem nestál kousek od krajnice zaparkovaný vůz. Nu, pane, zleva jsem ho objet nemohl, protože do svahu proti mně supěl náklaďák, tak jsem šlápnul na brzdu a měl jsem co dělat, zastavil jsem za tím autem pár centimetrů. Zevnitř se zrovna soukal nějaký starší pán, a když jsem se ho zeptal, proč musel zastavit zrovna tam a proč aspoň neuhnul na široký travnatý pás na krajnici, tak mi odpověděl, že mi do toho nic není a že on má právo se jít vyčůrat, kdykoli a kdekoli potřebuje.“
Těmito slovy mi agent Mínus pí popsal svůj čerstvý zážitek s člověkem, parkujícím na hulváta, čímž vlastně definoval jmenovanou kategorii řidičů. Dlužno dodat, že se navzdory svým bohatým zkušenostem s prací v tajných službách ještě trochu chvěl, mluvil přerývaně a byl výrazně bledý ve tváři. Nabídl jsem mu panáka onoho nápoje, kterému se od jisté doby nesmí říkat rum, on se uklidnil, celé jsme to spolu rozebrali a došli k závěru, že výskyt parkovačů na hulváta je v našich krajích mnohem rozšířenější, než by člověk čekal a že si z neznámého důvodu vybírají vždy ta nejméně přehledná místa, ať už je to v přírodě nebo v zástavbě.
Po této rozpravě a po sklence oné hnědavé tekutiny „do druhé nohy“ se Mínus pí uvolnil a poněkud humornou formou mi popsal parkování na naivku.
„Víte, pane, škyt... (Mínus pí je sice již dlouho naturalizovaný Čech, avšak jakožto prapůvodem Angličan není na náš rum příliš zvyklý). Byla to sice pěkná kost, hmm, vypadala trochu jako obživlá Barbína, ale jak ten svůj maličkej fiátek postavila přesně doprostředka ouzký uličky, to bylo fakt šílený. Vyskočila z auta jak laňka, rajcovně zakroutila maličkou prdelkou a odcupitala do značkovýho butiku pro nový růžový lodičky. Škyt. Během chvilky se za ní udělal štrůdl auťáků a troubili snad všichni... troubové. Mimochodem, šéfíku, nemáte tady kousek štrůdlu, dostal jsem na něj strašnou chuť? No nic, nevadí, že nemáte, od pojídání jablečnejch závinů mě přece neplatíte. Teda abych to o tý Barbíně dokončil, když konečně vylezla z butiku, nesla si v rukou botky na jehlách, a na otázku, proč tak hloupě zastavila a proč tam byla tak dlouho, odpověděla: ‚Sláva, miláčkové, všechny vás mám ráda, konečně se mi podařilo sehnat střevíce, které mi barevně ladí s šaty, s kabelkou a s autem.‘ Nakonec odjela několika přískokama až napotřetí, protože jí to dvakrát chcíplo. Jo a děkuju, pane, za to pití, teď se omlouvám, vzal jsem si jako vedlejšák ochranku zájezdu švédských nudistek do Íránu na dovolenou a za dvě hodiny mi letí letadlo. Škyt.“
Později mi utajený investigativní zpravodaj Mínus pí svěřil, že íránská mise pro něj byla brnkačka ve srovnání s tím, co všechno zažívá na našich silnicích. Zároveň mi s jistými obavami v očích přislíbil další zkoumání parkovacích typů našich občanů.
Závěrem bych chtěl celé toto složité a poněkud pochmurné téma trochu odlehčit a svěřit se vám, vážení čtenáři, jak to mám s parkovacími typy já. Část života jsem prožil coby vidlák u své babičky v Posázaví, ale v té době jsem ještě naštěstí neměl řidičské oprávnění. To jsem si udělal až v Praze, kde jsem bydlel několik desítek let, abych se posléze přesunul opět na venkov, tentokrát do Polabí. Takže až někde uvidíte auto, které v Praze na přecpaných parkovištích nechává kolem sebe obrovské mezery a na venkově na volných prostranstvích se ke svým parkujícím sousedům nacpe tak natěsno, že nemohou otevřít dveře, vězte, že jsem ho tam s největší pravděpodobností postavil já. Tak mi to odpusťte, činím tak s hulvátskou naivitou. Nemusíte se však bát, vidle sice doma mám, rád s nimi kydávám, ale v autě je s sebou coby zbraň rozhodně nevozím.
Poznámka: Autorem fotografie je můj utajený investigativní zpravodaj, který mi udělil souhlas k jejímu zveřejnění.
