„Proč mi doručovatelka napsala oznámení, když jsem byla celý den doma a čekala na ten balík?“ „Nešel vám proud, nefungovaly zvonky, ona se nemohla dostat do domu.“ „Jak je tedy možné, že jsem ten papírek našla uvnitř ve schránce?“
Zdálo se nám to nějaké divné, takové postavené na hlavu. V paneláku se předělávají rozvody a elektřina se celý týden vypíná od rána od osmi do odpoledne do čtyř. Paní Věra sleduje na internetu cestu balíku, který jí poslala dcera a ví, že by jí ho měli doručit právě ten den. A tak sedí doma. Nic se neděje, odpoledne sejde dolů a ve schránce nalezne to oznámení. Hned druhý den ráno volá na poštu, stěžuje si a dostane tu poněkud paradoxní odpověď.
Když mi to paní Věra vyprávěla, napadla nás otázka, proč se doručovatelka vymlouvala na zamčený dům a nefungující zvonky venku, když dokázala vhodit oznámení do schránky uvnitř. Pokud byla čarodějka a prošla zavřenými dveřmi, proč nelevitovala ta čtyři patra nahoru a na paní Věru jednoduše nezabouchala? Vysvětlení se ukázalo být prosté všech kouzel, doručovatelka zřejmě podstrčila oznámení pod zavřenými dveřmi. Někdo z nájemníků ho pak našel ležet na zemi a dal paní Věře do schránky sám. Takže pošta je z obliga. Opravdu?
V tomto případě z minulého týdne nejspíš ano, doručovatelka za nic nemůže. Nelze přece od pošty žádat, aby nutila své doručovatele volat adresátům a zkoumat, jestli jsou náhodou doma. Vždyť na ně nemají telefonické spojení. Ale i kdyby je měli, mají přece daleko důležitější povinnosti. Musejí plnit plány (nebo jak se tomu říká), tedy prodávat doplňkové zboží a vnucovat zákazníkům bůhvíco.
Jenže tohle nebylo zdaleka poprvé. Paní Věra dostává balíky od své dcery poměrně často. Možná je trochu nemoderní posílat balíky poštou, ale ty dvě to tak mají zařízené, tak proč jim do toho mluvit. Paní Věra je už v důchodu, v „balíkové“ dny bývá vždy doma, ale lístečky s oznámením o uložení zásilky na poště jsou spíš pravidlem než výjimkou. Ale proč, když ostatní dny a týdny se elektřina nevypíná a zvonky s domácím telefonem fungují? Dokonce i výtah do čtvrtého patra jezdí.
Něco mě napadlo, a tak jsem se dost tichým hlasem zeptal: „Ty, Věro, nemůže se ti stávat, že bys to zvonění přeslechla?“ Věra na mě upřela shovívavý pohled. Asi takový, jakým se díváme na malé děcko, které si ještě plete světové strany a tvrdí, že slunce vychází na severu: „Nu,“ maličko zaváhala a pak se jí objevily šibalské plamínky v očích, „víš, možná jsem stará a blbá, ale rozhodně nejsem hluchá.“
Avšak nejen klasická pošta umí dělat s paní Věrou zajímavé kousky. Před pár léty, když ještě chodila do práce, koupila si přes internet wifinu. Tu malou krabičku, která jí zaplní celý byt signálem, si nechala poslat nějakou doručovatelskou společností. Jméno bohužel zapomněla, tak mi ho nemohla říct.
„Balíček vám doručíme toho a toho dne,“ volal jí dispečer. „Výborně, to bude skvělé,“ zaradovala se paní Věra a dodala jen malou prosbu: „Přivezte mi to až po třetí hodině odpolední, dřív to z práce domů nestihnu.“ „Není problém,“ dostalo se jí uklidňující odpovědi.
„Dobrý den, stojím před vaším domem, mám pro vás balíček. Mohla byste přijít dolů, prosím?“ Perfektní servis, daleko lepší než ten poštovní, že? Nu, až na jeden drobný háček, telefon zazvonil dopoledne o půl dvanácté. „Co teď?“ Hrklo v paní Věře, „před barákem mi stepuje kurýr a já jsem půlhodiny daleko. A navíc odsud ani nemůžu odejít.“ Paní Věra je žena činu, rychle se uklidnila a poprosila o pomoc sousedku na mateřské dovolené. „Tak je to dobré,“ zavolala po pár minutách kurýrovi zpátky, „dejte to paní Vonáskové, za moment vyjde před dům a zaplatí tu dobírku.“
Od té doby si paní Věra až do odchodu do důchodu nechala doručovat zboží kurýrem do práce. Moudrá toť žena.
Nerad bych generalizoval, určitě se najde spousta poštovních doručovatelů, kteří na adresáty balíků či podobných zásilek poctivě zvoní a čekají, až tito přijdou ke dveřím. A stejně tak mnoho a mnoho kurýrů od různých doručovatelských společností dodržuje předem domluvenou hodinu a neobjevuje se v čase zcela nečekaném a krajně nevhodném. Takoví poctiví a dochvilní lidé dozajista existují a možná nad těmi ostatními dokonce převažují. Jenže bůhví kde jsou, když se paní Věře a možná i jí podobným tak úspěšně vyhýbají?
