Tedy abych byl přesný, od jedné z těch, která je považována za nejkrásnější až k té, o níž se říká, že je z nejošklivějších. Jenomže zdání může klamat, krása nás odradí svou strohostí a ošklivost naopak potěší svou skrytou krásou.
Ale kdepak, není řeč pouze o ženách. Jde hlavně o dvě stanice pražského metra na trase B. O krásnou Rajskou zahradu a o ošklivou na Černém Mostě. Vede mezi nimi cesta přímo na tubusu, kterým projíždějí vlaky. Tak pojďte se mnou, je to trochu jako cesta životem.
Rajská zahrada. Architektonicky tak dokonalá, až by se nám měl zatajit dech.
Jenomže nechybí tady něco?
Kdepak jsou lidé? Kam zmizely ty všeoživující bytosti, bez nichž žádné skutečné krásy není?
No dobrá, opusťme už tu strohou krásu a nechme se vtáhnout na cestu, na jejímž konci není prý nic než ošklivost.
Nástrahy cesty jsou jako nástrahy osudu. Jednou nás zavede do tunelu, z něhož zdánlivě není kudy ven.
Podruhé nám ukáže zdvižený prostředník.
Do třetice se nás snaží srazit ze schodů.
A jindy se nám dokonce pokouší vystavit stopku.
Když překonáme všechna příkoří, ocitneme se na konci, který by prý měl být ošklivý (stanice Černý Most). A my najednou navzdory všem varováním spatříme nenápadnou krásku.
"Garsoniéra" bezdomovce.
Rezavé železo, popraskaný beton.
A konečně lidé. Každý z nich má svůj osud. Navzdory zdánlivě slepým tunelům, zdviženým prostředníkům, rzi a šedi putuje cestou svého života a setkává se s krásou i s ošklivostí.
Vsadím se s vámi, o co chcete, že na každém z nich by se dalo najít něco krásného. Možná zrovna ten bezdomovec z garsonky pod tubusem, ač na pohled odpudivý a páchnoucí vyčpělým alkoholem, může mít někde uvnitř potlačený střípek krásného srdce. Anebo ta silná paní ukrytá za jedním sloupem, o kterou muži pohledem nezavadí, může mít přenádhernou duši.
Život je jako řeka a zdání rádo klame. Přivřete oči, podívejte se na obrázek úkosem a možná budete mít dojem, že se ta auta pohybují. Trik? Nikoli. Spíš klam unavených uspěchaných očí, které hledají krásu. Tu skutečnou krásu naší země a našich lidí bez ohledu na to, zda se dá vnímat napohled. Tak ať ji v nalézáme co nejvíc my všichni, kteří tu jsme a je nám vlastní ctít naše zákony a naše zvyky.
A promiňte mi, jestli jsem vás svým naivním filozofováním zdržel od důležitých a odklad nesnesoucích záležitostí.
