Tedy spíš výjimečně a pouze v případech, pokud si to někdo opravdu zaslouží. Vědoma si královského původu svého jména Elektra, jsem patřičně hrdá a důstojná.
Své někdejší vzdálené sestřenky kočky Lindy si velice vážím. Byla to vzdělaná andělská bytost, ale na můj vkus přece jen až příliš shovívavá vůči svým dvounožcům. Nechala se chovat prakticky vždy, kdy se jim zachtělo, kárných prostředků drápků a zoubků vůči nim prakticky nepoužívala. Na rozdíl od ní jsem daleko přísnější.
S Lindou jsem spřízněná nepřímo, její dvounohý personál je rodiči mé člověčí služky Lucky, které jsem v minulosti už párkrát dovolila, aby mi asistovala v mých literárních začátcích. Musím mňouknout, že si vedla docela dobře, ale občas je potřeba udělat změnu. A tak když jsem zjistila, že se v mém bytě na pár dní objevil její asistent, rozhodla jsem se, že si ho vyzkouším. Sice byl zpočátku trochu natvrdlý a mylně se domníval, se si mě k tomu může vzít na klín, ale stačilo ho maličko kousnout, aby přišel k rozumu. Jen pár fotek a přeťukat moje mňoukání, nic víc. Přece nejsem nějaká taková, aby si ke mně dovoloval.
V tu chvíli jsem ještě netušila, že si Lucka se svým partnerem nepozvala bez mého souhlasu pouze své rodiče, ale též sestru Janu s manželem. A dokonce s fenkou Ajkou, představte si tu drzost. Postavili mě před hotovou věc, Ajku vpustili do mého království a ani se neobtěžovali říct „Eli, prosím tě, buď tak hodná a trochu se o ni postarej.“
To víte, že jsem se zpočátku dost bála, Ajka je o hodně větší než já a hlavně je to pes, a tak mé přirozené pudy velely k maximální ostražitosti. Když jsem se z té nezvané návštěvy trochu vzpamatovala, tak jsem si vzpomněla na svůj vznešený původ a přiznám se, že jsem se dost zastyděla. Já se přece nemohu bát, ani kdyby mi sem pustili lva. A tak jsem hrdě opustila svou pozorovatelnu na okně, seskočila na zem a jala se Ajku bedlivě sledovat.
V prvních chvílích ze mě měla velký respekt, snad vytušila můj původ, možná si navíc nevšimla pár důmyslně skrytých černých chloupků v mém kožíšku a považovala mě za nebezpečného zrzavého kocoura. Dodala jsem jí tedy trochu odvahy, přestala jsem na ni syčet a vrčet, a představte si, že se osmělila a opustila svůj koutek za křeslem. Uklidnila jsem se a dovolila, aby se kolem mě procházela, já ji po očku pozorovala.
Dvounožci mě docela překvapili, k mému velkému podivu projevili natolik inteligence, že nás nechali, abychom si to s Ajkou vyřídily mezi sebou. Respektive abych já přiměla Ajku chovat se podle toho, co jí dovolím či nedovolím. Po chvilce jsem si opět vzpomněla na Lindu a na její tvrzení, jak je Ajka přátelská.
Musela jsem jí dát za pravdu. Jíst se mnou z jedné misky jsem po vzoru Lindy Ajce sice nedovolila, ale párkrát jsem ji k sobě pustila tak blízko, že jsme si očichaly čumáčky. Tohle mé gesto Ajku náramně potěšilo. Psí řeči sice moc nerozumím, ale mám pocit, že se mě dokonce zeptala, jestli by se nemohla stát mou komornou. Nebyl to špatný nápad, ale já jí hned neodpověděla, budu si to muset nechat projít hlavičkou.
Nerada to přiznávám a doufám, že to na mě nikdy nikomu neprozradíte. Představte si, že se Ajce nějakým způsobem podařilo obměkčit mé královské srdce a ji na úplném konci její návštěvy udělila milost vpravdě nejvyšší. Nechala jsem ji na chvilku ulehnout na svém výsostném křesle, které je jenom moje a z něhož dvounožce obvykle vyháním sviňským krokem.
Škoda, že Ajka odjela, můj šestý smysl mi říká, že by z nás byla skvělá dvojka. Asi už vím, jak se rozhodnu ohledně té její prosby stát se mou komornou. Pomůžete mi přemňoukat jejího páníčka a paničku, aby mi ji svěřili do péče?
