Kdybyste se mě zeptali, zda věřím v Boha, nedokázal bych vám jednoznačně odpovědět. Víra v Boha je totiž v lidském povědomí úzce spjata s náboženstvím, a přece, mezi prostou vírou jako takovou a náboženstvím, ať už jakýmkoli, je propastný rozdíl. Pokud byste trvali na tom, abych vám na vaši otázku odpověděl, asi bych vás příliš neuspokojil sdělením, že sice věřím v mnohé, leč se svou vírou se nevejdu do žádného náboženství. Jsem příliš svobodomyslný na to, abych se dokázal podřídit zákonům nějaké církve a kdybych se snad rozhodl do nějaké vstoupit, byl bych odtamtud zas hezky rychle vyobcován. Jsem prostě takový věřící bezvěrec.
O církvích toho bylo napsáno mnoho, ať už v dobrém či ve zlém, církevní tématika se vine literaturou od jejích prvopočátků, snad ničím jiným lidé nepopsali více papíru, než právě tímto tématem. Možná tedy mé řádky vyzní jako opakování již nespočetněkrát vyřčeného a připadnou vám jako nošení sov do Atén, leč přesto si pár vět na toto téma napsat neodpustím.
Člověk není jediným živočišným druhem, který žije ve společenských uskupeních, ve kterých probíhá neustálý hierarchický boj, snaha o to, aby jedni ovládali ty druhé. Jedinečnost lidského plemene však spočívá v tom, že stále zdokonaluje metody tohoto boje a již pradávno dospělo do stádia, že cílovou skupinou tohoto soupeření nejsou pouze příslušníci vlastní uzavřené skupiny, ale platí zde pravidlo „čím větší počet lidí, sousedů, vsí, měst, oblastí, národů budu ovládat, tím líp, nejlépe však celý svět.“ Lidé dokonce k dosažení těchto cílů ustavují nástroje a jednou ze skupin těchto nástrojů jsou právě církve, se svými přísnými pravidly, jejichž porušení se náležitě trestá, se svou pevnou vnitřní strukturou, rozdělenou na chlívečky jednoznačně vypovídající o tom, kdo komu poroučí a kdo koho poslouchá, s propracovanými metodami získávání finančních a jiných prostředků a s jasně stanovenou náboženskou doktrínou, která přesně popisuje, jak je vše na světě uspořádané.
Neříkám, že náboženství je jen a jen špatné. Tak jako u některých živočišných druhů platí, že mnozí jejich příslušníci by nedokázali žít samostatně a dříve či později by zašli hladem, též o mnohých lidech je a v minulosti vždy bylo pravdou, že je jim třeba ukázat cestu jak mají žít, hodnoty, o které se mohou opřít a naopak ty, které mají zavrhnout a tím je zbavit povinnosti a tíhy svobodného rozhodování o vlastním žití. V prvopočátcích, když ještě nebylo církevních hodnostářů a inkvizitorů, nýbrž proroků a věrozvěstů, byla jejich proroctví a učení coby základy pozdějších náboženství bezesporu velikým přínosem. Jenže tehdy ještě nešlo o náboženství a církve, tehdy šlo o víru.
I dnes je náboženství přínosem, jenže jak které. Rozhodně ne takové, které neustále chrastí zbraněmi a pod jehož rouškou jedni despoticky ovládají druhé, případně zabíjejí další. Naopak, pouze takové, pod jehož křídla se mohou lidé utéci před tíhou žití, potěšit se poslechem, čtením, hovorem či pouhou meditací nad slovy a myšlenkami, která naplňují jejich duše, neb vypráví o tom, v co věří, vnímat nevídané bohatství umění, pobýt s druhými, s nimiž jsou spojeni svou vírou a v myšlenkách s bytostmi, které mimo náš svět prodlévají. Pak, v srdcích těchto lidí, může dojít k propojení víry a náboženství. Nebo se spíš svými dušemi mohou zlehoučka dotknout toho, v co věří, toho nepoznaného, co zůstává lidstvu ve skutečnosti skryté a co jim víra poodhaluje řečí symbolů, náznaků a síly pocitů.
