Oheň ve vlasech

Já vím, jsem potvora a s chlapy si jenom užívám. Jednou si začnu něco s tím, jsem s ním pár měsíců, poté ho pošlu k vodě a jdu do toho pro změnu s jiným. Odsuzujete mě? Možná na to máte právo, ale napřed si poslechněte můj příběh.

Když mi táhlo na pětačtyřicítku a náš syn Milan vylétl z rodinného hnízda, najednou jsme zůstali s manželem sami. Provoz domácnosti klesl na pár procent a my si začali užívat volnosti ve dvou. Už jsem se nemusela bát, že synátor bude ohrnovat nos nad studenou večeří nebo že při vstupu do jeho rozbordeleného pokoje dostanu infarkt, až mi ze šatní skříně přijde naproti čtrnáct dní starý plesnivý obložený rohlík.

S manželem Karlem jsme se podvečer tak nějak v pohodě sešli doma z práce a něco si ulovili v lednici. Anebo jednoho z nás napadlo: „Víš co, pojď, skočíme na večeři na náměstí.“ Buď jsme se věnovali každý svým koníčkům nebo sobě navzájem, s vařením o víkendech jsme se střídali a přemáchnout těch několik našich hadříků byla pro mě brnkačka. Párkrát za rok na dovolenou, byli jsme léty sehraná dvojka, a když jsme se náhodou chytli, šlo jen o prkotiny, nad kterými jsme vzápětí dokázali mávnout rukou. Prostě idylka manželů, kteří, jak bych to tak řekla, aby to nevyznělo blbě, kteří splnili své rodičovské poslání. A vzhledem k synátorově postoji k ženám bylo pro nás prarodičovství ještě kdesi hluboko pod obzorem.

***

Jenomže po třech krásných létech ten nahoře zřejmě usoudil, že si takový pohodářský život ve dvou nezasloužím, Karla mi náhle vzal a povolal ho do svých služeb. Bác. Bylo to ze dne na den, měla jsem pocit, jako bych se z bezstarostného obláčku střemhlav zřítila na holou nehostinnou vyprahlou zem. „Proč já? Proč zrovna já? Bože, co jsem komu udělala, že mě tak krutě trestáš?“ Kladla jsem si otázky bez odpovědí, a teprve v tu chvíli si uvědomila, jak jsem svého manžela milovala. A s jakou samozřejmostí jsem přijímala vše to úplně všední pěkné, co jsme spolu prožívali. Poznala jsem, že člověk si plně uvědomí, co měl až ve chvíli, kdy o to přijde.

Ale dost, nebudu vám tady skuhrat a zatěžovat vás pocity, kterými jsem si tehdy prošla. V prvních fázích svého vdovství jsem si v hlubokém smutku předsevzala, už nikdy nebudu žádného mužského chtít, protože nikdo by mi nedokázal Karla nahradit.

***

V tomhle přesvědčení jsem žila, a paradoxně si ho sebemrskačsky užívala další dva roky, než mě z něj vytrhnul náš syn. Už si konečně našel partnerku a nemohl se dívat, jak jsem sama. Ačkoli jsem si mu nestěžovala, on na mně mé neštěstí poznal, holt stejná krev je stejná krev: „Mami, proboha, seber se, někoho si najdi, vždyť ještě nejsi tak stará, ty toho chlapa prostě potřebuješ. A mysli taky na nás, až budeme mít s Jitkou děti, budou potřebovat dědečka,“ připomínal mi pořád dokola. Ano, byla to pravda, maličké kapky vody jednou i nejtvrdší kámen udolají. Kámen mého srdce.

Tak jsem to začala zkoušet, ale moc jsem si od toho neslibovala. První přišel na řadu Boháč. Ne, jmenoval se jinak, já si ho jen tak překřtila. Podobně pak i ty další. Boháč si mě chtěl koupit. Prachy, prachy, prachy: „Jarmilko, zaplatil jsem nám zájezd do Norska, vyrážíme příští pondělí.“ „Miláčku, k narozeninám ode mě dostaneš pořádnej auťák.“ „Lásko, budeš bydlet v mé vilce, tady ti bude líp.“ „Kočičko, shoď už konečně tu zrzavou barvu a nech se ostříhat nakrátko, zaplatím ti nejluxusnější salon.“

Norsko je sice určitě krásná země, ale pokud vám ho někdo naplánuje hodinu po hodině, tak si ho houbeles užijete. Pořádnej auťák nechci, bála bych se ho škrábnout, má letitá Škodovka mi stačí, jsem na ni zvyklá. Dělat ozdobnou trpaslici v Boháčově vilce? Děkuju, nechci. A svého ohně v do půli zad dlouhých vlasech se za žádnou cenu nevzdám. „Promiň, Boháči, luxusní módní doplněk a konkubínu v jedné osobě ti dělat nebudu, lajnovat život si nenechám. Nazdar.“

Po Boháčovi přišel pan Sobec. Asi jsem husa náročná, vždyť Sobec byl docela fajn chlapík. Férový, pohledný, příjemný a snad mě měl i rád. Ale když došlo na postel? Ne, nezlobte se, mě nestačí, aby šup, šup a dost, jenom on si užil. Já potřebuju, aby si se mnou dokázal chlap pěkně pomaloučku nekonečně dlouze pohrát.

„Miláčku, mohl bys mi tohle a tamto, takhle a onak...?“ Ne, nebudu zacházet do intimních detailů, domyslete si je sami.

„Jarmilko, promiň, tyhle věci já dělat nemůžu, na to prostě nejsem.“

No, řekněte sami, ať už jste chlapi nebo ženské, mohli byste žít s partnerem, u kterého se vám při nenaplněném sexu pokaždé vybaví vzpomínky na toho, kdo to s vámi uměl tak, až se vám protáčely palce u nohou? Na Karla... „Odpust, postelový Sobče, asi je to moje vina, končím, najdi si jinou. Lepší než já.“

Teď už to zkrátím, abych vás nenudila.

Světák. Jo, jo, chlap, který dostane každou, na kterou si jen pomyslí. Z ničeho si nedělá starosti, v ničem nevidí problém, po jeho boku je vám fajn, denně vám nosí tuny růží a v posteli vzplanete jako požár. „Jenomže sorry, Světáku, já na tvoje dluhy fakt nemám a abych se bála, jestli se o tebe dělím s dalšími třemi? Deseti? O to skutečně nestojím. Pá, pá, měj se fajn.“

Pak ještě Slibovač, Ustaranec a Ředitel zeměkoule, však už mě trochu znáte, tak asi víte, oč u těchhle panáčků kráčí.

***

„Mámo, maminko, mamí, viď, že nám Pavlínku občas pohlídáš?“ Uběhla další tři léta a než jsem se stačila párkrát otočit, synátor Milan se snachou Jitkou mě obdařili vnoučetem.

„Tak aspoň mám důvod pověsit prohánění chlapů... totiž pardon hledání toho pravého na hřebík. Stejně jsem to po Karlově smrti už neměla zkoušet.“ Pomyslela jsem si a přiznám se, že se mi vlastně ulevilo. Nakonec si ty dlouhé zrzavé vlasy možná přece jen ostříhám nakrátko a nechám decentně přirozeně šedé, stejně už jejich oheň nemá pro koho hořet. Mladým jsem s radostí kývla, nezůstalo jen u hlídání a byla jsem jim nápomocná, jak mi to čas zaměstnané ženy dovolil. Ten zázrak, Pavlínka, mě ve své dětské kráse, mrňavosti, bezprostřednosti a nezbednosti naplňoval štěstím.

„Opravdu plným štěstím? Nechybělo mi něco? Může žít člověk s vyhaslým ohněm, na který byl celý život zvyklý?“ Kladla jsem si otázky, které na mě vystrkovaly růžky. Otázky, na které bych měla a chtěla už dávno zapomenout. Ale nešlo to.

Navíc se k nim přidaly další: „Je ještě vůbec možné, aby ve mně můj dávno zapomenutý oheň ještě někdo vzkřísil?“

„Možná ano.“

„Ale kdo?“

„Snad jedině Petr. Dávno rozvedený otec mé snachy Jitky, ten muž, se kterým se tak často vídám, když jsem se svými mladými.“

„Proč právě on?“

„Možná mi ho shůry poslal do cesty můj dávno zesnulý milovaný Karel.“

„Snad. Musím doufat a být trpělivá. Pokud ano, budu za to všem vděčná. Karlovi, že mi ho poslal, mladým, že se dali dohromady a hlavně Petrovi, že je takový, jaký je. Že nemá nic z toho, co diskvalifikovalo Boháče, Sobce a ostatní. Že má v sobě naopak víc než všichni tihle dohromady.“

„Anebo radši ne, vždyť už jsem stará a hodím se tak leda k vařečce a dětským plínkám?“

„Ne, že ne, dokud mi bude doutnat ve vlasech oheň, tak pro mě takovéhle ne neplatí!“