To je jenom náš Pepíček, toho my tu máme skoro pořád

„Je mi strašné vedro, nevadilo by ti, kdybych dneska vyměnila kávu s větrníkem za zmrzlinový pohár? A přidáš se ke mně?“ Zeptala se Maruška jednoho odpoledne minulý týden, když jsme se po práci sešli v naší oblíbené cukrárně.

„Bude mi potěšením, má krásná dámo, chceš třeba borůvkový?“ Kývl jsem na její návrh otázkou. Zkusili jsme to vevnitř, bez klimatizace tam bylo ještě hůř než venku, a tak jsme skončili na zahrádce ve stínu pod vysokým stromem, který se snažil aspoň psychologicky zmírnit bezmála pětatřicetistupňové horko.

„Jo, borůvkový, beru,“ pokusila se Maruška o úsměv. Vzápětí dodala: „Ale s tou krásnou dámou to dneska moc nepřeháněj. Jsem skrznaskrz mokrá a tady pod těma dvěma by mi mohly kvákat žáby. To si vy chlapi ani nedokážete představit.“

Nenápadně jsem svou společnici pohladil očima: „Maruško, žáby, nežáby, i tak ti to náramně sluší. A smím doufat, že mi dnes něco povyprávíš?“

„Ty lichotníku, jeden, já tě znám, prostě si nemůžeš dát pokoj. Mám z toho počasí zatemněný mozek, tak si nedělej iluze, bude to jenom takové úplně obyčejné. A koukej mi neskákat do řeči nebo to poletu.“ Nato mě Maruška ještě chvilku napínala pomaličkou hrou zmrzlinového poháru, prťavé lžičky a svých úst, a teprve poté se dala do řeči.

***

Tuším, že o Janě jsem ti ještě nikdy nevyprávěla. Je to má dávná kamarádka z mládí, která to na rozdíl ode mě dotáhla až na doktorku, teda na primářku oddělení rizikového těhotenství v porodnici. Nu a s touhle holkou jsem byla domluvená, že na ni počkám před špitálem a že zase po dlouhém čase zajdeme na dvojku a na kus babského povídání.

„Maruš, promiň, trochu jsem se zdržela, nechceš skočit ke mně nahoru, abys tam dole nemusela stát?“ Cinkla mi Jana mobilem akorát, když jsem s pětiminutovým zpožděním dorazila před nemocnici. Já souhlasila, vydala se bludištěm chodeb vonících desinfekcí a pak vrzavým starým výtahem, abych ji za pár chvil objevila v jejím primářském kutlochu.

„Ahojky, ráda tě vidím, počkej vteřinku, ani si nesedej, podařilo se mi to urychlit,“ přivítala mě Jana. Vůbec se za ten čas nezměnila, stejný uspěchaný úsměv ve tváři, entuziazmus v očích a kamarádství v hlase. Rychle něco dodělala na počítači, vypnula sono pro vyšetřování ještě nenarozených mimin, svlékla plášť, pověsila ho do skříně, nahodila civil a mrkla na mě, jako že můžeme vyrazit.

Vzaly jsme to jinudy, než jsem prve přišla, míjely pokoje na oddělení a asi uprostřed chodby narazily na otevřené dveře na terasu. Bylo zhruba stejně hodin jako teď, ale počasí mnohem vlídnější a venku na té terase pobývalo několik pacientek. Seděly po lavičkách, pár jich četlo, jiné měly v uších sluchátka a další si družně povídaly. Byl to příjemný pohled na ženy v očekávání, které jsou sice na rizikáči, ale přitom vědí, že zrovna tady je o ně dobře postaráno. Pak jsem se koukla pozorněji a nevěřila svým očím, mezi těmi těhulkami byl i jeden mužský. Seděl sám na lavičce, s nikým se nebavil a tvářil se strašně důležitě.“

„Co ten tady dělá? A kdo to vůbec je?“ Zeptala jsem se překvapeně Jany.

„Maruš, to je jenom náš Pepíček, toho my tu máme skoro pořád,“ odpověděla mi s drobným cuknutím koutků.

„Zdravotní bratr?“ Napadlo mě.

„Ale kdeže bratr, co tě nemá,“ snažila se mě Jana vyvést z omylu, „to je náš pacient.“

„Pacient? Tady na rizikáčích?“ Vykulila jsem oči.

Načež Jana ztišila hlas a dala se do vysvětlování: „Takový zvláštní pacient. Pepíček o sobě tvrdí, že se cítí být ženou, že se mu podařilo přijít do jiného stavu, a požaduje po nás, abychom se o něj postarali. Víš, to je zvláštní, zbytní mu bradavky jeho mužských prsou, bývá mu na zvracení a objeví se u něj ještě pár dalších příznaků počínajícího těhotenství. Jenomže jakožto chlapovi se mu žádné miminko do pytlíku nevejde, tak to celé prohlásíme za hysterické těhotenství, pár dní si ho tady necháme a pak ho vypoklonkujeme domů.“

„Jani, hysterické těhotenství? To je něco jako falešná březost u zvířat?“

„Ano, Maruš, jde v zásadě o totéž.“

„A to ho nemůžete normálně odmítnout hned, jak se objeví?“

Až doteď mi to Jana celé vyprávěla s humorným, lehce cynickým podtónem, ale v tuhle chvíli zvážněla: „Bohužel nemůžeme, i když stokrát víme, že je to celé postavené na hlavu. On nás obírá o čas a o prostředky, kterých tak jako tak máme nedostatek pro ženy, které to opravdu potřebují. Jako chlapa ho navíc musíme mít samotného na pokoji a nechat tam zbylá lůžka prázdná. Jenomže taková už je dneska doba, víš. Maruš, radši pojď, skočíme támhle za roh do vinárny kousek za špitálem, dáme si rulandu, něco dobrého k večeři a budeme si povídat o úplně obyčejných věcech. Trochu zdrbneme ty naše chlapy, co máme doma, nebudeme je šetřit, ale přitom nám bude jasné, jakou máme kliku, že jsou to pořádní mužští.“

No tak jsme se tedy chystaly vypadnout tam od těch dveří na terasu, od těhulek na lavičkách, od Pepíčka, a zamířit na to naše babské posezení. A to už je vlastně skoro všechno, Honzo...“

***

Jsem neomalenec, neznalec bontonu a ignorant slušného chování, přiznávám. Navzdory Maruščině výslovnému přání jsem jí v tu chvíli skočil do řeči: „Holka moje zlatá, já vím, že je vedro jak v blázinci a že se ti z toho asi vypíná mozek podobně jako mně, ale teď se mi tady přiznej a kápni božskou. Že ty sis to celé vymyslela jen proto, abys mi udělala radost?“

„Honzo, Honzo, zpytuj své černé svědomí, to máš z toho, žes mě přerušil. Ono to totiž mělo ještě kratičké pokračování. Než jsme stačily odejít od těch dveří na terasu, mně ti najednou toho jejich Pepíčka přišlo líto a já se zeptala Jany, jestli by mu nedokázali nějak pomoct. Jenomže její odpověď jsem se už nedozvěděla, protože najednou se mi všechno rozplynulo před očima a já se probudila do počínajícího rána všedního dne. Ještě jsem z toho byla celá zmatená, instinktivně jsem hrábla rukou po Frantovi a náhodou se mu trefila, no však asi tušíš kam. Otevřel jedno oko a na půl pusy zavrčel: ‚Marie teď ne, co tě to napadá, musíme přece do práce‘ a otočil se na druhou stranu, aby mohl v klidu uspat ještě asi půlhodinku, než nám zazvoní budík. Škoda, za tu dobu by se to přece dalo krásně stihnout. No ale každopádně jsem byla ráda, že šlo jen o sen, fakt netuším, kam na takové nesmysly chodím.“

„Smysly, nesmysly, bůh ví, Maruško, každopádně jsi mi dnes na sebe prozradila, že ti lidskost nechybí ani ve snech. Dík za to. A promiň mi ten skok do řeči, slibuji, že už to nikdy neudělám... Tedy možná neudělám.“

„Ale no jo, já už jsem zkrátka taková. A ta tvá omluva se teda protentokrát ještě milostivě přijímá, ale příště už ti to spočítám,“ zahrozila mi Maruška prstem. Pak dodala: „Je pozdě, promiň, už musíme jít.“

Podvečerní slunce zmizelo za protějším domem, ale vedro nepolevilo, udělalo se dusno a temné mraky začaly věstit blížící se bouřku. Odlepili jsme se ze židliček cukrárenské zahrádky a zamířili domů k těm svým nejbližším.