Nepodceňujme koronavirové nebezpečí

Je zarážející, kolik lidí přehlíží rizika, hrozící v souvislosti s Covidem 19, a tváří se, jako by se jim nemohlo nic stát, neřku-li, jakoby ten virus snad ani neexistoval.  

Uvedu zde dva případy konkrétních jedinců, jimž koronavirus neblaze zasáhl do života. Jen změním jejich jména, aby je nikdo nepoznal a neutrpěli tak ještě větší újmu, než jakou jim přinesla samotná existence viru.

První případ se stal na jaře v „prvním rouškovém období.“ Paní Květa, bydlící v jednom nejmenovaném menším městě nad Labem, v té době pracovala v jednom též nejmenovaném řetězci supermarketů. Kdo kdy něco takového poznal, dobře ví, co ta práce obnáší. Tedy celodenní pobíhání po place, doplňování zboří ze skladu, handrkování se se zákazníky, kteří věčně nemohou najít to, co zrovna potřebují, a tak dál, a to všechno pochopitelně v roušce.

Po několika týdnech této práce rozbolely paní Květu zuby a otekla jí půlka obličeje. Nějaký čas se s tím snažila bojovat „růžovým zázrakem,“ ale když i tak se její problémy stupňovaly, byla nucená navštívit zubaře. Starý zkušený a desetiletími praxe prověřený pán v bílém plášti ji vyšetřil, moudře pokýval hlavou, posunul si brýle na nose a vynesl ortel v podobě zánětu ozubice. I jal se zděšenou paní Květu zpovídat ve snaze domoci se příčiny jejího neblahého stavu. Ptal se jí, co dělá, co jí, jak si čistí zuby, prostě ji podrobil všem těm klasickým zvídavým zubařským otázkám. Když u ní neshledal nižádného pochybení stran zubní hygieny, pokýval hlavou podruhé a pronesl: „Paní Puldová, příčinou zánětu je dlouhodobé nošení roušky, které způsobilo hromadění bakterií v ústní dutině.“

Dlužno říct, že dnes už je sice paní Květa dávno zase zdravá, ale celá tahle peripetie ji stála dvě předtím zcela nezávadné stoličky plus výdaje na léčbu, které po aplikaci zubních náhrad dosáhly čtyřciferného čísla. Navíc dostala do svého zubaře vynadáno za těch pár dní prodlevy na ibalginu a varování, že na zanedbaný zánět ozubice lze v krajním případě i umřít.

***

Druhou obětí dnešní koronavirové doby je pan Jaroslav, takto pětačtyřicetiletý muž, toho času ještě bydlící v Kobylisích, tedy v jedné ze čtvrtí nejmenované české metropole. Pan Jaroslav má, spíš zatím ještě má, leč vinou covidu už dlouho mít nebude exemplárně žárlivou frigidní manželku. Takovou tu ukázkovou semetriku, která svému drahému neustále prohrabuje kapsy, projíždí mobil, vyslýchá ho a provádí mu další lahůdkové kousky, aby našla sebemenší důvod k prudkému výstupu.

Není tedy divu, že vedle manželky má pan Jiří i tajnou milenku, v jejímž náručí si léčí nervy od těch domácích žárlivých výstupů, a nachází útěchu pro své tělo i duši. Onoho osudného letního dne byl s milenkou domluvený na nedlouhé návštěvě hodinového hotelu. Věděl, že riskuje, ale hodlal odejít z práce o něco dřív, aby neupadl doma v podezření kvůli pozdnímu příchodu. Nicméně chvíli před tím než vyrazil, mu milenka volala a omlouvala se, že má nějaký zádrhel s jednou fakturou, nemůže se utrhnout a že jí to moc mrzí. Navzdory té záludné faktuře by ho chtěla aspoň na chvilku vidět a zeptala se ho, jestli by se u ní nestavil ve firmě na kafe. Pan Jiří tajné dámě svého srdce vyhověl, popojel několik stanic tramvají, nechal se zapsat ve vrátnici, kdo je a za kým přichází, a zašel na to kafe. Když milenčina kolegyně v kanceláři odběhla na záchod, tak pan Jaroslav svou tajnou dámu krátce objal, políbil, po kolegynině návratu ještě chvíli poklábosil, načež se odebral domů.

Dva dny poté byl milenčině kolegyni diagnostikován koronavirus a pan Jaroslav byl díky záznamu na vrátnici lehce dohledán. Nebo vytrasován či jak se tomu říká. Zkrátka a dobře, jednoho pátečního večera zalévala Jaroslavova manželka doma květiny, a když byla zrovna u okenního parapetu, zazvonil na něm odložený manželův mobil, na displeji svítilo neznámé číslo. Žárlivka hovor zvědavě přijala, volali z hygieny, vyžádali si pana Jaroslava Holého, sdělili mu, že je tímto uvržen do karantény, musí zajet autem na test tam a tam, musí udělat jedno a druhé, ale hlavně odteďka už prakticky nic nesmí, pomalu ani žít.

Pan Jaroslav vše vyslechl, byl zmaten, doslova zděšen a tím pádem nedokázal odolávat následnému manželčinu zostřenému křížovému výslechu, který ona hravě zvládla v jedné osobě. Stále více a hlouběji se zaplétal ve svých odpovědích na její otázky typu: „Kde jsi byl? Proč jsi tam byl? S jakou ženskou jsi tam byl? Jak dlouho už se s ní stýkáš? Jak často s ní spíš? Proč mi to děláš? Ty už mě nemáš rád?“ A tak dál, a tak dál. Přestože se panu Jaroslavovi dařilo svou milenku před manželkou do té doby tajit, tentokrát jejím otázkám podlehl. Holt nikdo není dokonalý, aby dokázal tak důsledně zatloukat, jak svého času radil doktor Plzák.

Jestli se nemýlím, tak jakási litera zákona praví, že zločinec smí být za svůj prohřešek potrestán pouze jednou. Ne tak pan Jaroslav, napřed byl od své manželky zlit a potlučen konvičkou na zalévání. Měl při své smůle štěstí, že zrovna nevařila a neměla v ruce sekáček na maso, mohl dopadnout mnohem hůř, vraždy ze žárlivosti jsou doloženy i v klasické literatuře. Ještě ho však čeká trest daleko horší než ten útok konvičkou, zřejmě přijde o střechu nad hlavou a stane se bezdomovcem. Jeho manželka podala žádost o rozvod a chystá se ho vystěhovat z bytu, který náleží jen jí samotné. Pana Jaroslava od trestu bezdomovectví nejspíš nespasí ani duch svatý, natož jeho milenka, neb ta je sama vdaná, nemůže si ho nastěhovat k sobě domů a po téhle peripetii se s ním stejně chce rozejít.

***

Nepodceňujme tedy koronavirus a netvařme se, že se nás netýká. Z uvedených případů vyplývá, že dokáže být skutečně nebezpečný a že umí zaútočit i ve chvíli, v níž by to člověk naprosto nečekal. A ne vždy to musí skončit tak lehce a humorným způsobem jako u čerstvě zamilovaného obrýleného studenta Vonáska. Ten natolik zatoužil po své dívce, že jí cestou na rande ve spěchu a s od roušky silně zamženými brýlemi omylem koupil v květinářství místo orchideje jakýsi sukulent. Ona mu pak místo sama sebe dala akorát kopačky a vyhodila ho se slovy, že si rozhodně nechce nic začít s klukem, který jí neumí donést nic lepšího než ošklivý pichlavý kaktus.

Ne, promiňte, to o Vonáskovi jsem si dovolil drze a bohapustě vymyslet jen tak pro pobavení, ale ty dva předchozí případy jsou bohužel skutečné. Nicméně zkusme to brát z té lepší stránky. Paní Květa se do obchodního řetězce už nevrátila, teď prodává v malém řeznictví s jídelním pultíkem a přichází do styku se spoustou spokojených jedlíků. Pan Jaroslav snad v prachu ulic potká ženu milou a žárlivosti prostou, se kterou se mu podaří zvednout se z té sloty a začít znovu, tentokrát normálně žít. A smyšlený obrýlený student Vonásek? Kdyby byl skutečný, určitě by si dal příště v květinářství pozor, aby navzdory roušce vybral své další dívce takovou květinu, kterou by ji získal.