Kdysi jsem míval rád luncheon meat, česky přezdívaný lančmít. Když člověk neměl moc času, hodil ho třeba na pánvičku, lehce dozlatova osmahl a mohl si ho dát s čerstvým chlebem, kremžskou hořčicí a okurkou. Mňam.
Jenže pak jsem najednou zjistil, že mi tahle dobrota přestala chutnat. Inu položil jsem si otázku „člověče, nejsi ty poslední dobou nějaký zmlsaný?“ A tak jsem lančmít prostě vyřadil ze svého jídelníčku a na tu svou sebekritickou otázku raději zapomněl.
Občas si zahřeším proti dobrým dietetickým mravům a správným českým zvykům, dám si colu. Sice nic extra, ale když je to vychlazené, dá se to pít a zažene to žízeň. Před časem jsem tenhle hřích spáchal někde za čárou, snad v Německu, už nevím. Nevěřili byste, jak mi tam tento nápoj zachutnal, přitom to byla stejná značka i balení. Řekl jsem si „inu, vždyť ty jsi až dosud tápal v temnotách, konečně jsi prozřel a zjistil, co vlastně máš pít.“ „Nemáš,“ opravil jsem se hned po návratu a po první sklence totožné coly koupené u nás. Bylo mi to divné, přičítal jsem to nervozitě svých chuťových pohárků tam někde v cizině.
Občas se mi někdo svěřil s podobnou zkušeností, že totéž koupené u nás a jinde není vlastně totéž. Nevěřil jsem. Říkal jsem si, že tentýž výrobek určité značky musí být na celém světě stejný.
Z omylu mě konečně vyvedla až nedávná zpráva potravinářské inspekce nebo nějaké podobné instituce, ve které se pravilo, že u celé řady takto rádoby stejných produktů byly zjištěny významné rozdíly, a to při prakticky stejné ceně. Lančmít prodávaný u nás je kuřecí, v Německu či jinde v civilizované zemi vepřový. Rybí prsty tam mají vyšší obsah masa, rozdílů v náš neprospěch byla celá řada. O cole se v té zprávě sice nemluvilo, ale nedivil bych se, kdyby ta prodávaná za čárou byla nějak colovější.
A když se milí inspektoři ptali výrobců, jak je to možné, dostalo se jim odpovědi, že oni přizpůsobují podíly surovin a technologické postupy místním potřebám, aby to prý zákazníkům víc chutnalo. Nevím jak vy, ale podle mě mají být rybí prsty víc rybí než škrobové či jaké, lančmít vepřový a cola taková, aby měla ten správný říz. A tak jsem si opět položil otázku, „človíčku, jestlipak oni tě ti výrobci nějak nešulí?“ Pokud ano, sice by to mohlo znamenat, že přece jen nejsem zmlsaný, ale jako Čech bych se cítil pořádně naštvaný.
Ale abych nebyl jen kritický. Stella Artois, pivo, které se vyrábí dnes i u nás. Ne, že by patřilo k mým nejoblíbenějším, ale když se o něj v nějaké dobré hospodě pěkně postarají a s láskou jej načepují, dá se pít s chutí.
Loni jsem toto pivo objevil jednoho letního žhavého odpoledne kdesi ve Francii. V očích mi zajiskřilo a já neodolal. Hned po prvním doušku se však dostavilo rozčarování. Pravda, žízeň sice zahnalo, ale tomu, nač jsem zvyklý u nás nesahalo ani po kotníky. Nicméně možná jsem se mýlil a to francouzské pivo bylo dobré, přizpůsobené místním potřebám.
