Dnes už nejsou v módě tak veliké porce jako dřív, protože do hospod nechodí tolik lidí, vykonávajících manuálně náročnou práci. Návštěvu restaurace je třeba pojmout též jako gastronomicky kulturní zážitek.
Jestli jsem svého kamaráda a blogerského kolegu Filipa dobře pochopil, tak tohle jsou ve stručnosti hlavní myšlenky jeho nedávného článku s názvem: „Za takovou pidiporci ty peníze nedám...“ (viz zde).
Souhlasím i nesouhlasím, a jakožto gastronomický schizofrenik si tuto ambivalenci můžu dovolit. Miluji totiž porce jednou velké, jindy malé, a pokud jde o zážitek, rád ho uvítám, ale chybí-li, ze strany hostitele, určitě se o něj někdo postará. Buď já nebo manželka, případně jiný z hostů. Nevěříte? Tak tumáte pár příkladů.
Následující příhoda se stala dost dávno, tedy v době, kdy focení naservírovaných porcí a jejich následné sdílení po sítích ještě nebylo obvyklé a ani mobily nedisponovaly foťákem. Byli jsme tehdy se Soňou na dovolené ve Františkových lázních, ubytování bylo jen se snídaní a my se stravovali, jak se dalo. Kdosi nám poradil, abychom zaběhli do penzionu někde až úplně nahoře u trati, že tam prý dobře vaří a rádi pohostí každého, nejen své aktuálně ubytované. A že si máme dát vepřový řízek. Inu, proč ne, ten přímo zbožňuju a ani má drahá jím nepohrdne.
„Dobrý den co si budete přát?“ Uvítal nás chlapík, jak se později ukázalo samotný majitel, když jsme si ještě ani pomalu nestihli sednout k poslednímu volnému stolu narvaného lokálu. Snažil se nám nabídnout jídelní lístky, ale my se nedali a hned na první dobrou jsme si objednali onu doporučovanou krmi. S opékanými brambory pochopitelně.
„Soni, je tady spousta lidí, to si asi počkáme, viď?“ Otázal jsem se zachmuřeně své manželky.
Ta se jen rozhlédla, pokývala hlavou a pravila: „Nu, asi jsme neměli chodit v pravé poledne, měli jsme vynechat to courání parkem a být tu už před hodinou. Anebo naopak, měli jsme si před obědem ještě zajít do...“
„Ták, tady se to nese, ať vám chutná.“ Dámě mého srdce nebylo dáno dokončit úvahy stran času příchodu do restauračního zařízení, neb ji přerušil pan majitel. Usmál se, snad i šibalsky mrknul, to už si přesně nepamatuju a postavit to před nás na stůl. Základem zmiňovaného toho, samozřejmě ve dvojím vydaní, byly talíře. Obrovské pomalu jako kola od vozu, avšak nikoli tak veliké, aby poskytly dostatek prostoru pro smažené řízky, kteréžto z nich přečuhovaly do všech stran. A zároveň hrozily sjetím na běloskvoucí ubrus, neb zakrývaly vysoké hromady opečených brambor.
„Dáme to?“ Optal jsem se s obavou v očích.
„Musíme!“ Rozhodla má drahá.
Nu, co vám mám povídat, bylo to tak vynikající, chutné, voňavé a křupavě křehoučké, že se to jedlo samo. Oba jsme dělali, co jsme mohli, hrdinně bojovali jak válečníci udatní, leč nic platno, skočilo to naší prohrou. Řízky jsme sice zdolali, ale brambory jsme s těžkým srdcem nebyli schopni dojíst.
I zážitek se dostavil, postarali se o něj jacísi němečtí turisté. Objednali si to samé a porcemi byli tak nadšení (nebo zděšení, to netuším), že si je už tehdy vyfotili a nad nimi zapěli jakousi snad národní píseň, z jejíhož textu jsem pochytil refrén: „Eine Schnitzel, eine grosse Schnitzel, eine grosse, wunderschönes Schnitzel.“
Ceny těchto porcí se nevymykaly tehdejšímu normálu, a když jsem se majitele při placení zvědavě zeptal, zda na těch veleporcích neprodělává, usmál se, řekl, že nikoli a že mu jde o spokojenost hostů. Po obědě jsme byli nuceni zrušit plánovaný výlet k rybníku Amerika a odebrali se hodit si několikahodinového šlofíka. Ten se pochopitelně obešel bez manželského dovádění, neb na takové radovánky jsme s přecpanými břichy neměli ani pomyšlení.
Další stravovací příhoda se odehrála ještě dávněji, někdy uprostřed osmdesátek, tedy v období hlubokého socialistického temna. Byla zima jako teď a my se s tehdy ještě malými dcerami vydali na týdenní dovolenou na hory. Turnusy v té době bývaly pevně dané od sobot do sobot, takže směrem z Prahy do Krkonoš se přesouvala snad půlka metropole. Na kluzkých neošetřených silnicích zácpy, cesta se vlekla, čas letěl a my někdy po polednách projížděli Novou Pakou. Rozhodli jsme se, ostatně jak učinilo i mnoho dalších, poobědvat v hospodě na jednom nároží u hlavní silnice. Celé se to odehrálo asi takto:
První půlhodinu jsme strávili čekáním, než se uvolní stůl. Druhou pak v naději, kdy si nás konečně všimne vrchní a milostivě nám dovolí, abychom si u něj objednali. Třetí půlhodina uběhla celkem rychle, neb jsme z předchozích dvou už byli zvyklí a spočívala v napjatém očekávání, zda nám to vůbec donesou.
Donesli. Už si nepamatuju jak ostatní, ale já si objednal další ze svých nejoblíbenějších jídel, totiž španělského ptáčka. Nevím, netuším, jestli tamní kuchař disponoval křišťálovou koulí, uzřel v ní, že v daleké budoucnosti jednadvacátého století přijdou do obliby malé porce a předběhl svou dobu. Ale jedno vím jistě. To, co mi přinesli, bylo lze bez nadsázky nazvat miniaturním, sotva z vajíčka vyklubaným holátkem, jaké jsem nikdy předtím ani potom na talíři neviděl. Až do té doby jsem netušil, že ve španělsku žijí kolibříci, že se dovážejí k nám a servírují zrovna v Nové Pace v hospodě na nároží u hlavní silnice. Tož co si budem, tamní personál si holt potřeboval donést i nějaké to jídlo zadarmo domů. Tedy ne až tak úplně zadarmo, spíš za peníze hostů.
Při představě dalšího nejmíň půlhodinového čekání na jinou porci jsem nesebral odvahu k reklamaci podměrečného španěláka a bezmála se slzou v oku ho na dvě kousnutí zkonzumoval. Mé drahé polovici se mě zželelo, rozhodla se, že to tak nenechá a potrestala onen zpropadený lokál vpravdě po svém. Postarala se o zážitek, který se jen tak nevidí.
„Jdeme!“ Zavelela Soňa okamžitě po zaplacení. A při oblékání mladší z našich dvou dcer jen tak mimoděk a jakoby omylem zlehoučka srazila loktem svou sklenici lepkavé žluté limonády, kterou za tímto účelem zanechala téměř plnou. Nu což, stálo to za to a my odcházeli středem za doprovodu žbrundy stékající na umaštěný stůl a pod palbou nevěřících pohledů jak vrchního, tak i ostatních hostů.
Teď už jen krátce, abych vás dlouho nezdržoval. Přiznám se bez mučení, že když na to přijde, tak i malé porce mám rád a jsou-li doprovázeny hodnotným kulturním zážitkem, jsem přímo nadšen. Je tomu sotva pár dní, co mě osud zavál do jedné klasické české hospody poblíž pražského smíchovského nádraží.
„Jé, oni tu mají utopence, zavináče, matjesy i tlačenku s octem a cibulí,“ rozzářily se mé oči při pohledu do jídelního lístku. Rozhlížel jsem se kolem sebe, u jednoho stolu klábosila partička postarších chlapů, z útržků vět jsem zaslechl, jak vášnivě rozebírají fotbal. Na druhé straně seděly dvě zralé dámy, švitořily si cosi o blížících se Vánocích, usmívaly se a spekulovaly o dárcích pro svá vnoučata. V koutě poblikával nazdobený stromek, nad ním na poličce běžel v televizi jakýsi sportovní přenos.
O kulturní zážitek se postaral personál v podobě hbitého číšníka a lepé servírky, ač oba uspěchaní, u každého stolu se dokázali na chvilku zastavit a prohodit s hosty pár milých slov o všem možném. Nebudu zapírat, přepadla mě nostalgie a já se tam nad tou tlačenkou a nad korbelem nejlepšího piva na světě najednou cítil jako král. Jak člověk, který ví, kam patří a cítí se dobře mezi svými.
