„Nyní opusťte kruhový objezd!“ Zdálo se mi to nebo byl ten poťouchlý podtón plechové krásky z přechytralého mobilu skutečný?
A tak jsem se nedal: „Co to meleš, prosím tě, máš mě dovést do Volyně a ukazatel je až támhle za tím stromem? Copak ho nevidíš?“ Jak jsem se tak pěkně rozhorlil, minul jsem nejen výjezd, do kterého mě ta plechová kráska posílala, ale i ten další, který jsem měl na mysli já.
„Přepočítávám trasu,“ suše a s tušeným náznakem despektu mi oznámila po dalších několika metrech, jako by ve skutečnosti chtěla říct: „Kam to zas jedeš, ty chytráku? Kdybys mě poslouchal, už bys tam dávno mohl být, ale takhle jen zdržuješ a rozčiluješ mě.“ Nu a já si rázem připadal poněkud blonďatě, když jsem ten kruhák nejprve obkroužil dvakrát dokola, abych pak vyjel úplně špatně. Ale plechová kráska nakonec projevila tolik shovívavosti a pochopení, že jsme do té Volyně přece jen se zpožděním a oklikou společně dojeli.
***
„Jeseník náměstí.“ Tuto stručnou informaci pronesla tentokrát skutečná kráska z masa a krve, moje manželka. Dvěma jasnými slovy sdělila té plechové, že už máme dost courání po hradech a zámcích, a chtěli bychom si dát kafe v té pěkné vinárně, kterou jsme objevili předešlého dne.
Plechová jen pípla, jako když překvapením polknete naprázdno a na chvíli ztratila řeč. Mohlo mě napadnout, že v ten moment hrobového ticha kuje nějaké tajné pikle, ale byl jsem příliš naivní a nedošlo mi to. Tak jsem ji na slovo poslouchal a při každém úlisném „po sto metrech odbočte vpravo,“ jsem opravdu odbočoval vpravo, vlevo a tak dál. Přišlo mi sice trochu podezřelé, že silnice byla stále užší a užší, ale ještě i na lesní cestě jsem doufal, že pro nás vymyslela nějakou suprovou mazáckou zkratku.
Moje naděje se definitivně rozplynuly až ve chvíli, kdy se před námi objevila bytelná červenobílá závora, pro jistotu opatřená obrovským visacím zámkem. V ten moment mi došlo, že nám to plechová kráska musela udělat naschvál. Buď taky dostala chuť na kafe a bylo jí jasné, že ji do té vinárny s sebou nevezmeme nebo na tu mou skutečnou krásku úplně obyčejně žárlila. Ať tak či tak, prostě se rozhodla, že mi to kafe pěkně osladí. A abychom jí to nemohli vyčítat, tak se pro jistotu zasekla.
***
Plechová kráska je na skutečnou krásku naštvaná a ta si to pochopitelně nenechá líbit. Pomyslel jsem si včera a rozhodl se vsadit na jistotu. Průjezd Kutnou Horou od Kolína směrem na Zruč přece zvládnu sám. A taky jsem zvládnul, po nějakém tom kroužení na kruhácích a zajížďce přes deset kilometrů jsem to bravurně dal. Při dnešní cestě zpátky jsem svůj řidičský osud svěřil do rukou krásce skutečné a ejhle, bylo to asi o půl hodiny rychlejší.
Závěrem bych si dovolil jednu prvoplánovou reklamu. Dobře vím, že se něco takového tady na blogu nesmí, a tak budu jen tiše doufat, že si toho nikdo nevšimne a článek doputuje až k vašim očím.
Víte, jakou značku má podle mých zkušeností ta úplně nejlepší navigace pod sluncem? Docela prostou a jednoduchou, říká se jí „Manželka.“ A kdyby se vám tohle označení nezdálo, klidně vyzkoušejte dvě další, které si s tou první určitě v ničem nezadají. Jmenují se „Přítelkyně“ a „Milenka.“
