„Majko, uvařila bys mi kafe, prosím tě? Já jsem ti tak naštvaná. Vždyť jsem teďka úplně vyřízená!“ Štíhlá nakrátko střižená brunetka zprudka usedla na židli u kuchyňského stolu své sousedky.
„Pořád nemůžeš rozchodit ten vyhazov z práce, Ireno?“ Zeptala se jí baculatá blondýnka. Otřela si ruce do květované zástěry, připravila dva hrnky a zapnula kávovar.
„Kdyby jen, to, holka,“ posteskla si Irena. „S tím, že mě v padesáti vyhodili pro nadbytečnost, jsem se už nějak srovnala, ale včera jsem dostala výstupní hodnocení. Píše se tam, že jsem laxní, práci zvládám na šedesát procent a neumím komunikovat s okolím. Takový žvásty, vždyť to není vůbec pravda.“
Květovaná jen nevěřícně zakroutila hlavou, nalila kafe do šálků a postavila je na stůl. „Počkej, dáme si kus mramorky, včera jsem pekla.“ Odřízla dva pořádné kousky toho dvoubarevného potěšení a bohatě je posypala moučkovým cukrem: „Sladký je dobrý na nervy. Ale teď popořádku, Ireno. To přece není možný. Vždyť jsi to byla ty, kdo je tam tahal z bryndy, když hořela závěrka a dělala jsi i za Jarku, která byla věčně doma se svým nemocným klukem.“
Bruneta mávla rezignovaně rukou a zakousla se do Majčiny mramorované bábovky. „Jo, máf to doubvý, jako fždycky,“ pochválila její výtvor s plnou pusou. Pak se vrátila do reality: „Bejvávalo, Majko, ale tohle se teď nepočítá. V mým věku a s takovým hodnocením mě teď nikde nevezmou. Jenomže já dobře vím, co za tím vězí. Mstí se mi šéf.“
„Tobě? A za co, prosím tebe?“
„Protože jsem mu nedala!“ Irena třískla s šálkem kávy, až se pár kapiček vylilo na podšálek.
„Jak nedala?“ Majce to nešlo dohromady. Irena je sice pořád pěkná ženská, ale nikdy se nezmiňovala, že by si k ní její šéf něco dovoloval. A navíc je proti ní o patnáct let mladší.
„Majko, to je trochu delší historie. Před Vánocema jsme měli takový podnikový posezení a šéf si trochu víc přihnul. Jak je normálně ráznej, tak začal bejt najednou naměkko a zeptal se mě, jestli bych šla na chvilku k němu, že mi potřebuje něco důležitýho říct...“
„Počkej, počkej, tys tam s ním šla?“
„Nojo, šla, byla jsem blbá. Vůbec mě nenapadlo, že po mně vyjede. Jenomže on se posadil na to svoje měkký kolečkový křeslo a zeptal se, jestli bych si mu nesedla na klín a trochu se s ním nepomazlila. Že prej má doma místo manželky kus ledu, že se mu strašně líbím a že byl vždycky na zralý ženský. A mě by chtěl jako tajnou milenku, abysme si spolu dělali hezký chvilky. Já z toho byla tak překvapená, že jsem chvíli jen stála a mlčela. On se toho snažil využít. S tou židlí přijel až ke mně, zajel mi rukama pod sukni, vzal mě okolo stehen a chtěl si mě k sobě na ten klín strhnout.“
Bruneta se nadechovala na další slovní vodopád, ale květovaná jí skočila do řečí: „A do tebe vjela ta tvoje rázná slina, viď?“
„No právě, Majko. Já si najednou vzpomněla na toho svýho zlatýho medvěda, kterýho mám doma a už jen pocit, že by si se mnou chtěl nějakej cizí chlap něco začít, mě rozpálil doběla. A tak, než abych šéfa ňák šikovně vyflirtovala, tak jsem vylítla, dala ruce v bok a pořádně jsem mu to vpálila. Snad kdybych byla střízlivá, tak bych to neudělala tak zvostra, ale měla jsem taky trochu upito, tak jsem mu to pěkně z patra vmetla do očí. Řekla jsem mu, že jsem slušná ženská, která nestojí o takovýho chlípníka, jako je on. Aby mě teda laskavě nechal bejt a šel domů vystřízlivět za tou svou. No a pak už jsem jenom práskla dveřma a vypadla pryč.“
„Holka, tys teda měla kuráž,“ květovaná položila na talířky další dva kousky bábovky. „A co bylo dál?“
„Právě, že nic, Majko. Druhej den se šéf tvářil, jako by se nic nestalo a ani já se k tomu nechtěla vracet. Choval se ke mně sice stejně jako předtím, ale párkrát jsem si všimla, jak po mně zlostně hodil očima, když si myslel, že to nevidím. Teď mi to vrací. Napřed ta výpověď, oficiálně, že se ruší místo, ale vybral si jako náhodou zrovna mě. A včera mi napsal to hodnocení. Svině jedna pomstychtivá, copak mu to nemůže bejt jedno, vždyť tím nic nezíská.“ Irena zmlkla a rezignovaně pozorovala dno svého prázdného šálku.
„To je... Ne, promiň, Ireno, nechci bejt sprostá. Řeklas to manželovi?“
„To právě nemůžu a ani ty to tomu mýmu medvědovi neříkej. Řekla jsem mu o tom hodnocení, ale kdybych mu to pověděla celý, tak by byl schopnej na toho mýho šéfa natvrdo vlítnout a bůh ví, jak by to celý dopadlo. Krom tebe to nikdo neví. A promiň, že tě zdržuju, už musím vypadnout a jít vařit nebo budeme dneska v sobotu bez oběda.“ Bruneta se zvedla ze židle, ale květovaná ji posadila zpátky a z kávovaru dolila do šálků.
„Ireno, ještě počkej. Tohle je celý strašně hnusný a trapný. Ale znám tě a něco bych pro tebe měla. Chtěla bys dělat administrativu v autoservisu? Daně, mzdy, faktury, zakázky a tak, však víš.“
„V autoservisu?“ Zamyslela se bruneta. „No, vždyť ty papíry jsou všude stejný, ty o něčem víš?“
„No přece v tom, co má brácha od mýho prvního manžela, vždyť tam taky jezdíte s autem. Teď to dělá jejich dcera, ale ta za měsíc odchází na mateřskou a bejvalej se mě ptal, jestli bych o někom šikovným nevěděla. Tak kdybys to chtěla vzít, já už se postarám, aby věděl, jak má jeho brácha brát to tvoje hodnocení.“
„Majko, to je super, ty jsi zlatá holka, dík. Ještě to doma proberu s medvědem, ale to si piš, že to beru. Zvlášť, když to máš prakticky v rodině.“ Bruneta si zhluboka oddechla, až prudkou změnu její nálady zaregistroval starý mourovatý kocour a vyskočil jí na klín.
„Hele ho kluka, teď fakt nemůžeš odejít. Ale jedno ti řeknu, Ireno.“ Květovaná rošťácky zablýskala šedýma očima: „Bacha, Pavel, ten tvůj budoucí šéf, je taky na starší... Ale neboj, je to gentleman, bude ti jen otvírat dveře a chválit, jak ti to sluší.“
Irena vyprskla smíchy a pobaveně hodila svou tmavovlasou hlavou. Pak vzala starého mourovatého kocoura tak něžně, jako by to bylo nějaké miminko a položila ho zpátky na gauč, kde prve odpočíval: „Majko, dík ještě jednou, ale teď už fakt letím domů.“
Majka si přitáhla svou květovanou zástěru a uklidila zbytek bábovky: „A víš co, Iri, vem zejtra toho svýho medvěda a přijďte na oběd, budu dělat svíčkovou.“
