Je důležité mít pořádnou karmu, člověka to zahřeje a potěší. A právě naopak, mizerná karma je k ničemu. Věřím, že to platí i pro lidi, kteří se snaží přesvědčit sami sebe i ostatní, jak jim na těchto věcech nezáleží.
První karmu, tedy jestli se to tak dalo nazvat, jsme měli, když jsem byl malé děcko. Byl to takový vysoký hnědý válec na vodu s kamny na uhlí ve spodní části a stál na ozdobných kovových nožičkách. Naši v ní vždycky zatopili, když se chystalo veliké rodinné koupání a ona kromě ohřevu vody dokázala udělat příjemné teploučko v celé koupelně. Jako malého špunta mě bavilo pozorovat skrz dvířka odlesky plamenů uvnitř a dodnes si pamatuju na puchýř na ruce, když jsem si na ně sáhnul navzdory varování rodičů. Ostatně jako každé dítě, dokud se na vlastní kůži nespálí, nevěří, že není radno strkat prsty tak, kam se strkat nemají. Nakonec, co si budeme povídat, najdou se i tací, kteří to s těmi prsty nepochopí ani za celý život.
Tahle karma dokázala být pěkně náladová. Když byla v pohodě, stačilo škrtnout jednou jedinou sirkou a už se z ní začal ozývat spokojený praskot dřeva na podpal. Pokud si však postavila hlavu, oheň ne a ne chytnout a karma chrlila kolem svých dvířek štiplavé kotouče kouře, až to za chvílí v koupelně smrdělo jako v pekle. Co v pekle, tam je aspoň teplo, ale v naší koupelně zůstala v takovém případě zima jako v hladomorně.
Časem naše přestalo to věčné zatápění bavit a tu krásnou karmu na uhlí, která v mých tříletých očích vypadala jako nějaká živá bytost, nemilosrdně vyhodili. Místo ní si nastěhovali do koupelny podivně netečnou paní. Tedy karmu na svítiplyn, která byla sice mnohem pohodlnější a rychlejší, ale byla s ní nuda. Žádný praskot, žádné tancující plamínky, jen hučení a monotónní modrá záře, která dětského človíčka po prvních minutách omrzela. A dokonce ani ty ozdobné nožičky tahle věc neměla.
Když jsem pobýval u babičky na chalupě, nastal pro mě čas bezkarmí. V dospělosti by mi ta teplá voda vždy po ruce asi trochu scházela, ale jako kluk jsem to bral sportovně. Někdy jsme se střídavě myli rovnou pod pumpou, chvíli pumpovala babička a já se ráchal v tom studeném proudu, chvíli naopak. Když byla jó zima a mrzlo, jen praštělo, tak jsme z pumpy obalené starými dekami nanosili vodu na mytí do vyhřáté světnice. Babička v kýblu a já v malém kyblíčku, abych měl pocit, že už jí jako maličký chlap pomáhám. Vodu jsme přelili do kulatého plechového lavóru a obřad mytí mohl začít. Voda ze studny byla ledová, a tak babička ohřála na plotně malý hrneček plecháček, který nám do toho lavóru chlístla „na přilepšenou.“
Ano, já vím, bylo to pracné a důkladnost umytí byla s dneškem nesrovnatelná, ale tahle primitivní „karma“ v podobě plecháčku s horkou vodou, měla cosi do sebe. Na ni, na celou tu svou dětskou dobu a hlavně na nesmírně laskavou babičku vzpomínám s láskou a nostalgií.
Za pár dní přijde Štědrý večer a já se na malou chviličku vytratím od rodinného hemžení pod stromečkem. Zapálím si svíčku, budu se dívat do plamene úplně stejně, jako jsem coby malý kluk koukával do plamínků těch stařičkých karem. A budu vzpomínat na rodiče, na babičku a na to své dávno zaváté dětství. Jestli to vnímáte podobně, udělejte si v ten sváteční večer takovou vzpomínkovou chvilku o samotě také. Vždyť na tom přece záleží.
