„Klidně si sedněte sem ke mně, jestli vám to nevadí,“ usmála se na nás drobná štíhlá zrzka a pokynula k volným židličkám u stolu. Cukrárna byla překvapivě zaplněná a nebýt zrzčiny ochoty, neměli jsme se s Maruškou kde usadit.
„Díky, jste hodná,“ poděkovali jsme jí dvouhlasně, ona jen krátce kývla hlavou a sklopila oči zpět k otevřené knížce. U zrzčina stolku stály původně tři židle, nyní byla jedna odsunutá do rohu místnosti a na jejím místě spočívala ona mladá dáma v invalidním vozíku. My s Maruškou obsadili zbývající dvě.
„Dvakrát turka a k tomu dva větrníky, když budete tak laska...“ snažil jsem se učinit objednávku u servírky, ale Maruška mi skočila do řeči: „Ty větší větrníky, prosím... Honzo, promiň, já jen aby se slečna nespletla a nedonesla nám ty mrňousky.“
Zrzku scénka zřejmě pobavila a zároveň jí připomněla přítomnost kakaového řezu, který měla před sebou v milé společnosti šálku latté. Nejspíš chtěla udělat několik věcí najednou, odložit knížku, posloužit si soustem a napít se, ale nedala pozor a knížka se jí svezla na zem vedle vozíku. Zrzka si dala ruku před ústa, my s Maruškou oba vyskočili, sáhli po čtivu a srazili se nad ním hlavami. Pak už to šlo ráz na ráz, instinktivní uhrábnutí zářivých polodlouhých blond vlasů (Maruška), podání knížky do ruky (moje maličkost) a omluvné poděkování (zrzka). Přitom jsme si s Maruškou nemohli nevšimnout obrázku maminky s miminkem v náručí na obalu knížky a názvu Péče o dítě.
Drobná příhoda zafungovala jako spouštěč, zrzka nás obdařila krátkým pátravým pohledem a opatrně se zeptala: „Víte, já nevím, abych vás nenudila, ale mám dilema... Můžu vám to říct? Vy jste určitě manželé a vypadáte tak pohodově...“
Poté, co jsme s odlehčením uvedli na pravou míru skutečnost, že jsme s Maruškou přátelé, zatímco své dlouholeté protějšky máme každý svého, opadlo napětí úplně a zrzka se rozhovořila: „Jsem dva roky vdaná, s Jindrou jsme se brali, když už jsem byla na vozíku. Tohle se mi stalo při bouračce. (Mladá zrzavá paní poklepala rukama na madla svého vozíku). Řídil on, ale nebyla to jeho vina (důraz na poslední čtyři slova), vrazil do nás kamion z vedlejší ulice. Jindra to dobře ví, ale já cítím, že si to pořád vyčítá. Říká, že kdyby byl tehdy předvídavější, kdyby mě nepřesvědčil, abychom tam tehdy jeli, kdyby to, kdyby ono, tak se to nemuselo stát. Ale já... Já už jsem přesvědčená, že se to muselo stát, že to byl prostě osud.“
„Asi ano, možná máte pravdu,“ položila Maruška zrzce ruku na ruku. „Vidím vám na očích, že ho máte ráda a je mi jasné, že jste silná osobnost, jinak byste to takhle neříkala.“
„Mám, patříme k sobě, to víme oba,“ zamyslela se zrzka. „Jenomže se nám blíží třicítka a chtěli bychom dítě. Trochu se bojím, jak bych to zvládla. Jindra tvrdí, že by mi se vším pomáhal a já na něm vidím, že to myslí vážně. Přitom ho nechci ještě víc zatížit, už takhle dělá doma skoro všechno a k tomu musí chodit do práce.“
„Prarodiče?“ Řekla Maruška polohlasně spíš jen tak pro sebe.
„Vím, co myslíte,“ chytla se zrzka. „Jindra už sice mámu nemá, ale jeho táta a naši by nám s dítětem určitě rádi pomáhali. To bychom samozřejmě uvítali, ale víte...“ Na chvilku se zarazila, jakoby nevěděla, jak to formulovat. „Víte, my bychom nechtěli... totiž my bychom chtěli zůstat samostatní. Snad mi rozumíte, nezlobte se, že to tak říkám.“
„Zajet k mladým a občas jim pomoct a pohlídat je jedna věc, ale být tam každý den a imrvére jim do toho mluvit, je věc jiná,“ ozval jsem se coby celkem zkušený prarodič. „Jestli to myslíte takhle, tak vám naprosto rozumím a Maruška určitě taky, přestože vnoučata nemá.“
Občas se mi stane, že se vyjadřuji otevřeněji, než by bylo možná zdrávo, a tak jsem zaváhal, jestli jsem to nepřestřelil. Maruška se maličko zaškaredila a jen otevřela ústa, ale zrzka uklidnila zčeřenou hladinu: „Přesně, to je ono. Takhle to cítíme oba dva.“
Zrzka se uvolnila. Toužebně pohlédla na obrázek maminky s miminkem na obalu knížky a tentokrát bez nehody si posloužila lokem laté a soustem kakaového řezu. My učinili totéž a Maruška položila konverzační otázku: „A kdepak máte svého Jindru, přijde sem za vámi?“
„Přijde,“ odpověděla zrzka zasněně a letmo se podívala na hodinky. „Původně už tu měl být, ale musel se zdržet v práci, za chvilku dorazí.“
„Můžu?“ Optala se Maruška, a aniž by čekala na odpověď, krátce zalistovala zrzčinou knížkou. Pak pravila: „Víte, mladá paní, já vám do toho nechci mluvit, ale něco mi říká, že byste to dítě s Jindrou měli mít, že i to máte v osudu. Jestli po něm opravdu toužíte, tak vám přinese naplnění do života a zároveň definitivně odvane Jindrův pocit viny za tu nehodu, za kterou stejně nemohl. Určitě to zvládnete, rodiče vám pomohou tak, jak si to nastavíte a jak se s nimi domluvíte, a navíc jim zbyde dost času pro jejich vlastní zájmy. Viď Honzo, že mám pravdu?“
Tentokrát jsem nevymýšlel žádné teorie o míře prarodičovské účasti na chodu domácnosti mladých a horlivě jsem na Maruščinu otázku přikývnul. Ta mi jen odpověděla poněkud posmutnělou tichou poznámkou při pohledu na svůj definitivně prázdný šálek od kávy a talířek od větrníku: „Tak vidíš, zas mi to musel někdo sníst a vypít.“
„Mám-li říct pravdu, vlastně jsem už byla prakticky rozhodnutá a vy jste mě v tom jen utvrdili, díky moc. Hned, jakmile Jindra dorazí, tak mu to řeknu,“ usmála se na nás zrzka ze svého invalidního vozíku a v očích se jí zračilo pevné odhodlání.
„Honzo, promiň, už musím jít,“ ozvala se Maruška. „Ukecala jsem Frantu, aby mi pomohl vybrat křesílka se stolkem pro maminku na zahradu, a nechci ho nechat čekat.
Spěšně jsme se s Maruškou zvedli, rozloučili se zrzkou, poděkovali jí za chvilku poklábosení a popřáli mnoho štěstí. U dveří do cukrárny jsme se minuli se sympatickým mladým vousáčem, který pospíchal za svou královnou. „To bude určitě Jindra, Honzo,“ sdělila mi Maruška polohlasem. „Viděls ten jeho pohled, jakmile ji uviděl? Vsadím se s tebou, že kdyby na to přišlo, tak by za ni klidně i dejchal.“
