„Tak je to jasný, Maruš, ta mladá je teplá. Když jí zavolala ta její, jako jsem vodešla z kanceláře a bouchla dveřma, ale schovala jsem se za skříň. A to bys nevěřila, jak najednou začala vrkat. No fuj, dovedeš si to představit?“
Bylo parné odpoledne, teploměr se přešplhal přes třicítku a já se pomalu smiřoval s představou rozpáleného autobusu. Už jsem si balil fidlátka, když v tom mi zazvonil telefon. Maruška. Dávná kámoška, se kterou jsme už semleli kdeco a na níž, snad mi má zákonná promine, se mi moc příjemně kouká. „Honzo, nemáš chuť na kafe? Potřebovala bych s někým hodit řeč a ty jsi jako oběť nejblíž.“
V kavárně ve starobylé věži byl příjemný chládek, venku se začala stahovat bouřková mračna a já zadoufal, že se za tu hodinku povídání trochu ochladí. „Honzo, co si myslíš o homosexuálech?“ Začala Maruška zostra s otázkou, a aniž mě nechala odpovědět, hned pokračovala: „Víš, Vlaďka nějakou nehezkou fintou zjistila, že ta naše mladá je lesba a teď na ni hrozně nasazuje. Že by si od ní nevzala ani kůrku chleba, jak je hnusná. A dokonce ji podezírá, že má něco se šéfovou.“
Snad to bylo tím nečekaně prudkým Maruščiným úvodem, snad šaty, zdůrazňujícími její oblé tvary, prostě jsem si proti svým chutím nasypal cukr do kafe. No nic, moje chyba, holt to tak vypiju, ale radši ten svůj omyl svedu na horko. „Proč si myslí, že má něco se šéfovou?“ Dožadoval jsem se upřesňující informace.
„Vlaďka dělá mzdy a vidí do odměn. Přišlo ji divný, že ta mladá dostala dvakrát tolik než ona sama.“ „A kolik jsi dostala ty?“ Jen tak jsem nadhodil, abych měl srovnání. Maruška zakoulela očima, jakože co je mi do toho, ale pak jí to nedalo a prozradila, že též dvakrát tolik. „A to si piš, že to Vlaďce taky vadí, ale do vočí mi to neřekne, to vona nedokáže.“
Zamíchal jsem tu sladkou břečku a trochu si cucnul. Musel jsem se dost zašklebit, až se mě Maruška mezi řečí snažila potěšit, abych si z toho nic nedělal, že si takhle nedávno osolila čaj. Chytla mou nevyslovenou otázku a dala se do řeči. „No, nediv se, že Vlaďka dostala tak málo. Už jsme si s tou mladou párkrát střihli, která z nás za ni vopraví tu zbodanou fakturu, a co teprv chybný účtování. A že je furt doma, už se pomalu sázíme, jestli přijde do práce nebo ne.“
Za malým okýnkem výhružně zahřmělo a já měl pocit, že jsem se v Maruščiných tématech poněkud ztratil. „Chce řešit homosexuály nebo nepříjemnou kolegyni?“ Táhlo mi hlavou. Holt nejsem ženská, a tak mi nedošlo, že si chce jen tak pokecat.
„Honzo, možná si budeš myslet, že jsem ujetá, ale mně je úplně jedno, s kým si ta mladá spí.“ Sláva, Maruška posunula hovor do další fáze a ušetřila mě přemýšlení. „Mě spíš štvou takoví, jako je Vlaďka, co si na něco hrajou, jsou na tebe samej med a za zády tě pomluví. Nebo podrazí. Ale nic s tím nenadělám.“ Srkla si kávy a povytáhla obočí, jakože teď je řada na mně.
Potřeboval jsem chvilku na rozmyšlenou, a abych to zamaskoval, objednal jsem dva dortíky. „Tak dobrou chuť,“ začal jsem zvolna, „Maruško, jestli chceš znát můj názor, tak já se snažím být tolerantní. Ale to víš, moc mi to nejde. Vadí mi okázalost a povýšenost. Jakmile někdo začne přesvědčovat ostatní, že jeho názor nebo způsob života je ten jediný správný, tak jsem s tolerancí v koncích a poleje mě odpor. Vem si třeba tady toho číšníka, jeho gesta, drobnosti v oblečení a jemné nuance v mluvě. Ten je jasně homosexuální, ale nedává to na sobě znát. Ani mi to nepřijde a vnímám ho jako příjemného člověka. A teď si to srovnej s těma, co se předvádějí po ulicích, jakoby se vysmívali nám chudákům, které příroda obdařila pouhou heterosexualitou.“
Venku se setmělo, začaly padat velké kapky a já měl pocit, že jsem se trochu moc rozkecal. Maruška zachytla můj dojem a pokračovala za mě: „A jestli je ti taky daleko milejší Tonda z výroby, co mu všechno trvá tejden, ale netají se s tím, než ta povýšená Vlaďka, tak jsme na tom oba stejně.“ Tiše jsem přikývnul.
Maruška jako správná ženská pocítila potřebu konejšení: „Tak si z toho nic nedělej, holt všude je něco. Však i já se s tou Vlaďkou nějak smířím. Dík za to kafe, teď už musím letět za tím svým, večer hlídáme vnučku. Jo a s tím dortíkem mě příště nesváděj, musím si dost hlídat linii.“ Rozloučili jsme se a já ji tajně, aby to nikdo neviděl, pohladil pohledem. Venku se strhla průtrž, že ani deštník nestačil. V autobuse bylo příjemně chladno a sucho.
