My tedy rozhodně ano. Nevím, odkud se k nám přistěhoval, ale svými poťouchlými kousky nás začal obšťastňovat už dávno, brzy poté, co jsme se s manželkou nastěhovali do svého prvního bytu v pražských Strašnicích. Možná ho přestala bavit nepříliš čistá vltavská voda, která je navíc v zimě pěkně studená, a tak dal přednost domáckému pohodlí.
Snad tehdy bydlel v zásobní nádobce na WC, možná ve vodovodních trubkách, tím si nejsem jistý. Jedno je však jasné, byl opatrný a nikdy se nám neukázal. Zřejmě to byl nějaký staromilec, nenávidící produkty moderní doby a tento svůj postoj dával najevo přístupem k naší automatické pračce.
Na jeho snad nejzdařilejší kousek si pamatuji dodnes, přestože je to už několik desítek let. Byla sobota ráno, nějakých šest hodin, probudil jsem se a musel si odskočit, těšil jsem se, jak se vrátím do pelíšku a ještě si nejmíň dvě hodinky pospím. Otevřel jsem dveře z ložnice do předsíně, vykročil a vstoupil do rybníka. Voda přitékala z kuchyně, kde vesele proudem prýštila z uvolněného přívodu k automatické pračce. Z předsíně pak pokračovala dál na chodbu a hlavně o patro níž, kde způsobila neočekávané dešťové srážky. Naštěstí se jednalo o kotelnu, takže škoda nebyla veliká.
Paní z garsonky, sousedící s naší kuchyní, se projevila jako skutečné zlatíčko. „Já jsem slyšela v pět hodin nějakou ránu a pak jakoby šplouchání, ale nechtěla jsem vás budit.“ Nicméně na vině nebyla ani sousedka, ba ani špatně připevněná či zpuchřelá hadice, na vině byl náš milý vodník, kterému zřejmě z mně neznámých důvodů lezla automatická pračka pěkně krkem. Ještě se o něco podobného pokoušel několikrát, ale bez větších úspěchů, a tak na to šel od lesa a dopřál si podobnou legrácku o patro výš. Bylo to o pár let později, už jsme měli malou dcerku a já se před ní neudržel před použitím několika vskutku jadrných výrazů, když mě nad ránem přišla vzbudit se slovy: „Tatí, v kuchyni prší.“
Od těch dob už uplynulo mnoho vody v řekách, ale ani té se nepodařilo našeho milého vodníka odplavit. Přestěhoval se s námi na vesnici, změnil způsob života a své zvyky. S automatickou pračkou se sice na stará kolena nějak porovnal, ale asi mu přestala vyhovovat právě ta nádobka na vodu na záchodě. Zpočátku zvolil taktiku opakovaného protékání, nejspíš tam uvnitř nějak přidržoval mechanizmus. Několikrát jsem to opravil, vždy byl na nějaký čas pokoj a pak to začalo znovu, až se mi při poslední opravě celý ten vnitřek rozpadl v rukou. Hastrmánek měl štěstí, že jsem ho neviděl, jak se někde ve skrytu směje a poťouchle raduje, ničeho dobrého by se byl ode mě nedočkal.
Musel jsem tedy koupit nový mechanizmus na splachování, byl trochu jiný a této změně se přizpůsobil i náš vodník. Nyní pro změnu občas někde něco ucpe a voda po spláchnutí nenatéká. Párkrát jsem to vyčistil a scénář se opakuje, vždy je to chvilku dobré a pak to zas začne zlobit. Někdy to řeším pouhým jemným poplácáním na nádobku, voda se rozteče. Jenže zároveň se s největší pravděpodobností naštve i vodník a já nechci vědět, co provede, až ho to ťukání na jeho domeček přestane bavit.
Navíc ten rošťák nemá rád naší starou, hodnou a klidnou kočku Lindu. Tak obden jí vyleje vodu z misky na zem, vzniklou louži rozmatlá do půlky kuchyně a ozdobí několika kousky rozmočených kočičích granulí. Zřejmě se domnívá, že budeme tento bordýlek přisuzovat Lindě samotné a vynadáme jí za něj. Jenže my víme své, Linda by přece v životě nic takového neudělala. Však ani ona se od něj nenechá jen tak zbůhdarma takhle ošklivě šikanovat a vyřizuje si to s ním pěkně po svém. Zcela legálně a před našimi zraky mu upíjí jeho milovanou vodu z kohoutku.
