Každá normální maminka dá svému děťátku napít, když ji o to poprosí. Jsou sice i takové, které svou ratolest nechají trpět žízní a jdou si klidně po svých, ale ty si pojmenování maminka snad ani nezaslouží.
Ale raději začnu pěkně od začátku. O víkendu jsem měla návštěvu. Moje komorná si sice myslela, že její rodiče přijeli za ní, ale já věděla své. Přijeli kvůli mně. Oni totiž dřív sloužili mé kamarádce literární kočce Lindě a teď se jim zastesklo po chlupatém přitulení. A tak jsem si pochopitelně mňoukla, že toho musím využít a přimět je, aby mi trochu pomohli se škrábáním. No samozřejmě, že bych to zvládla sama, o tom, doufám, nepochybujete, ale když už tu byli, tak co bych se namáhala.
Hned od začátku jsem na nich poznala, že jim doma kočičí přítomnost dost chybí. Sotva vstoupili do dveří, byli samí „Elinko, Elí“ a hnedka se ke mně hrnuli, jakoby mě snad chtěli ukradnout. No, víte, já sice na nějaké velké šmajchlování moc nejsem, ale nechala jsem se na chvilku obměkčit a skočila tomu dvounohému samečkovi na klín. To víte, kočka ke kocourovi sedá. Nebo se to říká nějak jinak? Možná ano, nevím, ale vy mi to jistě prominete, když s tím škrábáním nemám tolik zkušeností.
Jenomže pak mě to s nimi přestalo bavit a poslala jsem je ven. A co myslíte, že je napadlo? Lézt po výškách. Tak to mi něco říká, též ráda využívám své obydlí ve všech třech rozměrech. Ale lézt na nejvyšší kostelní věž v zemi by na mě bylo moc, to se teda nezlobte. Tak jsem je poslala samotné a přimňoukla jim, aby dotáhli nějaké obrázky. Chcete-li, zkontrolujete se mnou, jestli se tam moc neflákali. A mimochodem, aspoň zjistíte, ve kterém dvounožčím městě přebývám.
Vrátili se dost nevhod, vyrušili mě ze hry. Já si totiž na nějaké chození ven moc nepotrpím, co taky ve velkém městě po ulicích, kde je to samé nebezpečí. A tak si hraju se svýma hračkama. Možná vám to přijde trochu kotětinské nebo jak se to správně mňoukne, ale já si zvykla. Hračky vám aspoň neutečou do myší díry, ani vás nechtějí kousnout. Sice se nedají sníst, ale nevadí, mám svoje granule. Jsou sice dobré, ale mohlo by jich být víc, budu na tu svou komornou muset dohlédnout.
Jasně, jídlo, proběhli se po věži a skuhrají, že mají hlad a hlavně žízeň, tak je tedy pošlu jíst.
Tak tohle si asi nadají. Varovala jsem vás, je to popleta ten člověčí kocour, co mi tu pomáhá. Ale stejně ty dvounožce občas nechápu, šoupli to sem s velkou slávou a říkají tomu umění. Já jsem teda jen obyčejná kočka, nerozumím tomu, ale mňouknu vám upřímně, že se mi to nelíbí. Vám ano?
Tohle už je rozhodně lepší. Trochu je podezírám, jestli sem nepřijeli hlavně na pivo. Tedy až po mně, samozřejmě.
Vidíte, o tom, že každá správná matka dá svému děťátku napít, jsem se vás snažila přesvědčit už na začátku. Stačí si mňouknout, zvlášť když máte umaštěné tlapky, sklenice by vám mohla vyklouznout a ten lahodný mok by přišel nazmar. Já sice dávám přednost obyčejné vodě, ale to o tom napití od maminky platí u koček úplně stejně jako u dvounožců.
Tak už jsou zase zpátky, no to je dost, musím jim vymňoukat, zase se zpozdí s večeří. Ale na druhou stranu to není tak hrozné, občas mi k těm granulím něčím přilepší, aby mi nepřipadaly tak jednotvárné. Jenom tak maličko, prý musím držet nějakou dietu.
Vypadá to, že ti dva brzy vypadnou a já tady zase zůstanu sama se svou komornou. Ráda jsem je viděla, ale stačilo, aspoň se budu moct v klidu pořádně umýt a hlavně vyspat v jejím pelíšku. A pokud chtějí kočku, ať si laskavě pořídí svou. Něco mě šimrá mezi ušima, mám dojem, že už to nebude dlouho trvat. Ale možná se mýlím, do dvounožců zkrátka nevidíš.
