Ten hebký polodlouhosrstý chumáček by se spíš hodil do role ozdobné sošky, než do husté mokré trávy. Lenošení a pózování bylo však pro Dorotku nudné a nezajímavé, daleko raději se proháněla po zahradě. Bílá šmouha s červenýma ušima a ocáskem udělala dva skoky a zmizela v houští, aby se vzápětí zase objevila s myškou v tlamičce. Položila ji na zem a chvíli dělala, jakože nedává pozor, aby v příštím okamžiku dalším skokem a pevným stiskem čelistí ukončila to myší trápení. „Podívejte se, vy lidé, jaká jsem šikovná. Nechcete ochutnat?“ Nicméně chvilku počkejme, napřed vám zamňoukám o tom, co lidé o Turecké van napsali ve svých učených kočičích knihách.
Již v 16. století se začaly do Evropy dovážet z Turecka kočky s jemnou delší srstí. Tehdy se s největší pravděpodobností jednalo o předchůdkyně dnešních plemen Turecká angora a Turecká van. Tyto kočky se pro svůj vznešený vzhled rychle dočkaly přízně šlechty a měšťanů. Později, s příchodem koček Perských, upadly bohužel na delší čas v zapomnění a jejich renesance nastala až v polovině minulého století.
Turecká van se řadí mezi polodlouhosrsté kočky většího vzrůstu s pevným svalnatým tělem a s hlavou ve tvaru krátkého zaobleného trojúhelníku. Bohatě ochlupená ouška má větší a široká u základu, s lehce oblou špičkou. Velké bystré oválné oči bývají modré, jantarové, případně různobarevné. Jemná polodlouhá srst postrádá podsadu, v zimě bývá výrazně hustší a delší, než v létě, její chomáčky můžeme nalézt dokonce mezi polštářky na tlapkách. Nejdelší srstí se pyšní nádherný středně dlouhý ocas.
Dříve směly být Turecké van pouze křídově bílé s červenou kresbou stejného odstínu na hlavě a na ocase. Nyní už kritéria nejsou tak přísná, jsou možné i varianty bílé s černou, modrou, kaštanovou, krémovou nebo želvovinovou kresbou. Dokonce není vyloučená ani varianta s „aguti tickingem,“ což je střídání světlých a tmavých pruhů na chloupcích. Barevné skvrny mohou být různě velké, měly by však být zřetelně ohraničené a oddělené. Ocas má být v každém případě zbarvený po celé délce a uši musí být bílé.
Porušení posledně jmenovaného pravidla vyřadilo Dorotku z chovu a ušetřilo ji tak nekonečného nudného pobývání na výstavách. Do mé lidské rodinky přišla v době, když byl Damián ještě mladičký a svedla s ním nejeden zápas o teritoriální rozdělení jejich městského bytu. Navzdory svému vznešenému původu nebyla pyšná, dávala jej najevo pouze tím, že málokdy někomu dovolila, aby se s ní pomazlil. Smět si ji pochovat znamenalo přijmout od ní poctu nejvyšší, kterou lidem udělovala pouze jako výjimečnou odměnu.
Ve chvílích, kdy došlo na hry, dovádění a honění, na svůj šlechtický původ docela zapomínala a mnohdy s Damiánem a se svými lidmi obrátila celý byt vzhůru nohama. Nejvíc však milovala chvíle na venkově, kam všichni společně jezdívali o víkendech a o dovolených. Nebyla však tak bojovná a odvážná, jako jsem bývala já, při lovu se vždy spokojila s obyčejnou malou myškou. I když svou různookostí mohla působit jako stvoření z jiného světa, své blízké milovala a jejich společnost pro ni byla nesmírně důležitá. Bohužel však s nimi nemohla být příliš dlouho, neb jedné temné noci prohrála bitvu s příšerou, nad kterou žádná kočka nikdy nezvítězí. S obrovskou uřvanou smrdutou nestvůrou s oslnivě svítícíma očima, která má místo nohou podivné gumové kotouče.
Zdroj: Wikipedia
