Upovídaná ženská není nic příjemného, ale ukecaný chlap je hotové neštěstí. Tuto větu lidé občas používají, když chtějí o někom říct, že mluví víc, než je přijatelné pro jeho okolí. Lidské lékařské výzkumy prý ukázaly, že člověčí samičky mají od přírody větší potřebu sdělování svým pocitů, prožitků a dojmů, než jejich samčí protějšky. Nicméně věta z úvodu poukazuje na existenci výjimek z tohoto pravidla.
U nás je to podobné, kočky bývají umňoukanější, než kocouři, ale vše je samozřejmě věcí individuality toho kterého jedince. Damián mi vyprávěl o Báře, kočce, se kterou se před léty párkrát setkal a která patřila jednomu z Janiných kamarádů. Byla to nádherná britská modrá, robustní kočičí dáma se sametovým krátkosrstým kožíškem, jantarově žlutýma očima a flegmatickou povahou. Jenže byla nesmírně upovídaná. Damián nebyl nikdy nakloněn k přijímání kočičích návštěv, a tak se pokaždé snažil dost nevybíravým způsobem Báře připomenout, že není žádným vítaným hostem. Ta však zůstávala vždy nad věcí, doslova i obrazně. Usadila se na nějakém vyvýšeném místě nad dotírajícím Damiánem, s klidem Angličana se začala mýt a přitom jej zaplavovala vodopádem kočičích slov. Nespílala mu, prostě si v klidu vedla svou, mňoukala o všem možném tak, jak byla zvyklá činit vždy, když měla nablízku nějakého lidského nebo kočičího posluchače.
Ani Linda není o mnoho méně výřečnější, než byla Bára, a zejména od doby, kdy přišla o Damiána, zahrnuje své lidi neustálými hlasitými projevy svých kočičích požadavků. „Mazlit,“ „chovat,“ „krmit,“ „hrát si se mnou,“ „pustit tenoučký proud vody z kohoutku,“ jsou jejími nejoblíbenějšími slůvky a obraty. Lidé nám kočkám zpravidla dobře rozumějí, a tak nebývá potřeba, abychom se učili jejich řeč, obvykle si vystačíme s mňoukáním. Jenže Linda má smysl pro humor, a když si před pár dny chtěla z Honzy udělat aprílovou legraci, dala si práci a naučila se dva lidské výrazy. Pokud nepočítám různé papoušky, andulky a jiné podobné ptáky, kteří stejně jen opakují to, co slyší, aniž by tomu rozuměli, tak jsem nikdy neslyšela o zvířeti, které by mluvilo lidskou řečí. Proto mě samotnou moc překvapila scénka, která se odehrála, když Honza toho dne přišel domů.
Ještě se ani nestačil zout, přiběhla k němu Linda, párkrát zamňoukala na pozdrav obyčejným způsobem, otřela se mu o nohy, a pak se začala dlouze ostentativně drbat zadní tlapkou za ušima. Honza se zjevně nechal nachytat a zeptal se: „Lindo, ty máš blechy?“ „Mňám,“ zněla zcela jasná a srozumitelná odpověď. To přece není možné, vždyť dostala nedávno stronghold, pomyslel si Honza, a tak se chtěl ujistit: „Opravdu?“ Na což Linda s ledovým klidem souhlasně odmňoukla: „mrrhmm.“ Honza ji celý popletený pro jistotu celou prohlédl a teprve poté, co zjistil, že ve skutečnosti žádné blechy nemá, dokázal ocenit nejen její smysl pro humor, ale hlavně perfektní výslovnost jejího lidského vyjadřování. Jenomže i přes tento svůj projev v člověčí řeči zůstala Linda i nadále kočkou, tedy tvorem, který se jen tak pro nic a za nic zbytečně nenamáhá, a tak Honzovi do budoucna zřejmě nezbude nic jiného, než si zas překládat její kočičí povídání.
