Způsob lidského vyjadřování je občas pro nás kočky zvláštní a obtížně pochopitelný. Když například mňouknou slovo „kočka,“ nikdy si nemůžeme být docela jisté, zda hovoří opravdu o nás. Pokusili jsme se s Damiánem prozkoumat různé významy tohoto lidského slova a došli jsme k překvapujícím závěrům. Občas jsme byli docela polichoceni, občas právě naopak.
Mě osobně potěšil význam, který mají na mysli zejména lidští samečkové, když chtějí o nějaké samičce říci, že se jim líbí. Jednoduše prohlásí „no to je teda kočka.“ Není divu, že si nás lidé spojují s pojmy krása, ladnost a elegance, vždyť například kočičí lov je hotovým koncertem pro oči. Číhání, plížení, plavné skoky, završené bleskurychlým konečným útokem. Nebo naopak kočka, která spí stočená do úhledného klubíčka, považte sami, viděli jste někdy něco malebnějšího?
Lidské technice moc nerozumíme, nicméně Damián objevil, že slovem kočka lidé též označují nějakou věc, která je určená k přemísťování předmětů. Také jí prý říkají jeřáb nebo tak nějak a pohybuje se ve velkých výškách, odkud shora sahá po jednotlivých věcech a odnáší je někam jinam. Snad právě ten pohyb ve výškách způsobil, že si tato věc zasloužila nést naše pojmenování. Nebo je to možná tím přenášením, jako když nosíme svoje koťata.
Zdrobnělinu „kočičky“ lidé pro změnu používají nejen chtějí-li zjemnit pojmenování skupiny několika koček, ale též jako označení větvičky vrby, porostlé chlupatými jehnědami. V tomhle případě nevím, zda bych se neměla urazit. Srovnávat bohatý a mnohotvárný hebký kočičí kožíšek s nějakou kytkou, která se ani nedá ochutnat? Ale spíš jim to odpustím, možná to dělají proto, že se jim ta rostlinka prostě líbí.
Co však mě a ještě více Damiána opravdu uráží, je „Kocourkov.“ Jakási vymyšlená lidská vesnice, městečko nebo co, ve kterém jsou všichni hloupí a dělají samé neúčelné věci. Copak skuteční kocouři jsou opravdu hloupí? Nejsou, někteří jsou chytří až vysloveně mazaní, jiní sice pobrali rozumu o něco míň, ale ani ti nedělají takové blbosti, jako lidé v Kocourkově. Jinak by totiž v přírodě nepřežili. Jediné, co nás v našem rozhořčení trošičku obměkčuje, jsou Kocourkovští učitelé. Nevím, jestli též pocházejí z Kocourkova nebo je to jen shoda jmen, ale mňoukají docela obstojně, i když na noční koncertování skutečných kocourů samozřejmě zdaleka nemají.
Představte si, že někteří lidé jsou po nás dokonce pojmenovaní. Matně si vzpomínám, že Honzovi rodiče se kdysi přátelili s člověkem, který se jmenoval Kocourek. Jméno měl sice zdrobnělé, ale nebyl to žádný maličký človíček, naopak to byl urostlý a důstojný vzdělaný pán, a já k němu měla takovou úctu, až jsem se ho trochu bála. Nu a pak jsou tu různí Kocouři, Kočkové, Kočičkové, Kočendové a já nevím kdo všechno ještě. Dokonce Honza si občas nechává říkat „Kocour,“ i když se tak nejmenuje. Ale u něj je to pochopitelné, my kočky jsme mu přirostly k srdci už v útlém dětství.
Poslední význam lidského slova kočka, na který jsme s Damiánem narazili, nás doslova rozesmutněl. Oni mají či lépe řečeno v dávných dobách měli jakýsi nástroj, kterým krutě ubližovali jedni druhým, a který nazývali devítiocasá kočka. Vždyť už to samotné pojmenování je nesmysl, viděl snad někdo někdy kočku, která má devět ocasů, navíc s uzlíky? S tím by se přece nedalo žít. Nu a to ubližování, jen doufám, že ji ti lidé už nikde nepoužívají.
