Honza a Soňa se před časem spřátelili se sousedy, kteří mají nádherného mladého kocourka. Jmenuje se Jonáš, ale Honza mu občas říká Felix, protože vypadá, jakoby z oka vypadl jednomu krasavci, vyobrazenému na konzervách pro nás kočky. Jenže Jonáš je ještě hezčí, navzdory svému pouličnímu původu má dlouhosrstý kožíšek a je tak mohutný, že to skoro vypadá, jako kdyby měl mezi svými předky nějakého šlechtického Maine Coona.
Podobně jako každá moderní kočka, je i Jonáš zvyklý pobývat převážně doma v teple a být trvale opečováván svými lidmi, a tak když se Jarda s Janou rozhodli odjet na týdenní dovolenou, museli Jonášovi zajistit nějakou náhradní péči. S radostí kývli na Honzovu a Soninu nabídku, avšak vyvstal jeden menší problém. Oba Jonášovi nastávající přechodní pečovatelé budou přes den pryč, omezí svou náhradní péči na jednu kratičkou návštěvu ráno a druhou ne o moc delší večer a chudáček kocourek se bude celé dny a noci nudit. A pak se objevil nápad, už ani nevím, kdo s ní přišel jako první. Linda je sama, stýská se jí po Damiánovi, a tak kdyby měla Jonáše u sebe doma na celotýdenní návštěvě, mohla by se s ním spřátelit. Stejně se v poslední době strašně zafixovala na Honzu a Soňu, a svým neustálým dožadováním se pozornosti je už poněkud otravná. Tak snad by se rozptýlila a přišla na jiné myšlenky.
Nějaký čas před odjezdem zašli Jarda s Janou k Honzovi, Soně a Lindě na návštěvu a vzali Jonáše s sebou, aby se ti dva čtyřnožci seznámili. Což o to, Linda byla zjevně potěšená, jakmile svého budoucího potenciálního kamaráda uviděla na svém území, tak zpozorněla, trošku se naježila a občas zasyčela. Naše syčení nemusí být nutně projevem nepřátelství, obvykle bývá jen prvním stupněm varování a objeví-li se na našem vlastním teritoriu neznámý cizinec, tak jaksi patří ke slušnému kočičímu vychování. Linda jím Jonášovi pouze říkala: „Dobrá, možná bych tě tu mohla tolerovat, ale pamatuj si, že tady je to moje a poroučím tu já.“ Já kdysi syčením vyzývala Honzu k bojovým hrám. Jak je Jonáš mohutný a nádherný, tak je bohužel také bojácný a místo toho, aby zalehl asi dva metry před Lindou a zaujal tak „oťukávací“ pozici, začal nejistě přecházet po Lindině území. To samo o sobě by snad ještě tolik nevadilo a Linda by takovou nevychovanost mohla velkoryse přehlédnout, jenže on dostal strach a začal vrčet. S vrčením už je to totiž horší, když začne kočka vrčet, tak to znamená, že se něčeho bojí, neví si rady a snaží se zastrašit okolí. Sama jsem vrčívala jen výjimečně v situacích, když mně mí lidé za něco pořádně vyhubovali. Když Jarda usoudil, že bude lepší odnést Jonáše domů a on se mu dokonce cestou rozvřískal v náručí, bylo všem jasné, že ze společného bydlení těch dvou nic nebude.
Celý Jonášův týden samotaření se nakonec ukázal nebýt tak špatný, jak se na první pohled zdálo. Pravda, byla to sice trochu otrava nemít své lidi po pacce, ale zase na druhou stranu ho nikdo nevyháněl z příjemného pelíšku na kuchyňské lince a jídla bylo také dost. Ti dva náhradníci ho pravidelně navštěvovali, Honza na skok ráno a Soňa večer. Po Soně sice vyjel párkrát drápkem, když se mu zdálo, že by si vůči němu chtěla moc dovolovat, ale Honzu vzal po čase na milost, pozapomněl na své zděděné aristokratické geny a nechal se od něj na kratičkou chviličku dokonce pochovat. Akorát jim měl trochu za zlé, že ho ani jednou nepustili ven. S radostí by si byl s nimi trošku zažertoval a někam se jim schoval. Moc dobře totiž věděl, že potmě se těžko hledá kočka, která je skoro celá černá.
S Damiánem máme na tuto záležitost rozdílný názor. Já sama bych se asi na Jonášově místě pokusila na čas potlačit svou divokou a nespoutanou povahu, spřátelit se s Lindou a získat tak příležitost k novým hrám s ní a s jejími lidmi. Damián naopak tvrdí, že jak býval vždy netolerantní a cizí kočku by doma nesnesl, v neznámém prostředí, obývaném svou kočičí paní, by se asi také bál a zůstal by raději doma, podobně jako Jonáš.
