Milostkočka Linda usoudila, že by si potřebovala od Honzy a Soni trochu odpočinout. Povolala Lucku, aby se na nějaký čas vrátila do svého starého domova za účelem kočičího pečování, a ty dva poslala na dovolenou. Projevila přitom nesmírnou dávku laskavosti a nechala jim volnou ruku ve výběru místa, kam se vydají, za což ji oni odměnili velice rozumným rozhodnutím zůstat poblíž, aby se mohli kdykoli rychle vrátit na její první zamňoukání. Vydali se do nedalekých Jeseníků, celí natěšení na dlouhé mnohakilometrové procházky po krásných moravských horách.
Jenže člověk míní a Superkočka*) mění, a Jeseníky nepřivítaly ty dva zrovna nejpřívětivějším počasím. Ráno lilo, že by ani člověka nevyhnal, a tak bylo třeba zvolit nějaké místo, kam neprší. „Což takhle jeskyně Na pomezí?“ Navrhl Honza. „Teplota uvnitř je sice nízká, ale ne o moc, než venku, navíc stabilní, a voda tam člověku může tak leda kápnout za krk z krápníku. A pokud se během prohlídky počasí trochu umoudří, můžeme si potom prohlédnout malebné lázeňské městečko Jeseník.“
Přiznám se, že ani já, ani Damián dost dobře nechápeme, co lidé na courání v jeskyních vidí. Je tam tma a vlhko, žádné myši tam nežijí a netopýři nám kočkám moc nechutnají. Nicméně těm dvěma se tam líbilo a Soňa pořídila dokonce pár obrázků podivuhodných krápníků, které dostávají jména podle toho, co svými tvary připomínají.
Poté počasí ukázalo aspoň na chvilku příznivější tvář a obdarovalo krajinu zlatými slunečními paprsky. Jenže na nějaké mnohahodinové túry to nebylo, maximálně tak obejít lázeňský areál a nespouštět přitom oči z honících se mraků po obloze, věštících brzký návrat dešťových kapek.
Honza a Soňa se asi zbláznili. Pravda, chvíli se kochali přírodou a obdivovali letitou architekturu budov Priessnitzových lázní, ale místo toho, aby se ponořili do studia historie a významu zábalů a dalších léčebných postupů slavného zakladatele novodobého přírodního léčitelství, nejvíc je upoutalo něco docela jiného. Či spíše někdo docela jiný, pětičlenná kočičí rodinka, vyhřívající se pod keři v lázeňském parku. Poněkud pohublá kočičí máma, obklopená čtyřmi lehce odrostlými koťaty. Napohled vypadala docela obyčejně, ale nebyla to máma ledajaká, protože svým koťatům věnovala péči ještě ve věku, ve kterém je již mnohé kočky odhánějí. Vlastně ani nevím, jestli to pro ta koťata bylo dobře, zdála se totiž být až příliš rozmazlená. Jen jedno z nich zareagovalo na Honzovo lákání a chvilku se tvářilo bojovně, jakože by se s ním chtělo poprat o pomyslnou kořist, ale brzy si to rozmyslelo a vrátilo se ke slastnému lenošení. Snad možná ještě druhé vyvinulo trochu aktivity, když se rozhodlo, jen tak aby se neřeklo, prohnat maminčin ocásek. Nicméně možná se mýlím a koťata byla pouze unavená vydatným obědem a poledním slunkem.
Nejsem si jistá, jestli o tom mám Lindě vůbec říct. Snad by byla potěšená tím, že jsou pro její lidi kočky důležitější, než nějaká teorie lázeňského léčení. Jenže kdo ví, co kdyby na tu cizí kočičí rodinku začala žárlit a odvolala své lidi předčasně domů z dovolené?
*) O Superkočce
Foto: Soňa Pražáková
